Když byly v lednu tohoto roku zahájeny práce na rekonstrukci železničního nadjezdu, počítalo se s tím, že 7. srpna už se po novém mostě budou znovu projíždět automobily. Řidiči ale směli nadjezd poprvé oficiálně přejet až na konci srpna.
Kdyby byla na vině pomalá práce stavební firmy, která by nestihla stavbu dokončit v předem plánovaném termínu, asi by se odložení slavnostního otevření nového mostu nemohl nikdo divit. Jenže ačkoli dělníci most zvládli postavit včas a ten byl dlouhou dobu připraven k provozu, automobily dál znepříjemňovaly život obyvatelům ulice Pod Strání, protože byl nadjezd z obou stran uzavřen zátarasy a označen značkami zákazu vjezdu.
Na kralupském odboru dopravy se totiž dlouho nemohly sejít všechny dokumenty, které byly zapotřebí i k úřednímu dokončení stavby a bez kterých nemohl být vydán kolaudační souhlas. A pravidla hovoří jasně: teprve v okamžiku, kdy budou všechna vyjádření řádně doložena k žádosti o kolaudační souhlas, může být svolána závěrečná prohlídka stavby. Na to má však odbor dopravy ze zákona celých 15 dní a stejně dlouhou dobu potom i na vydání souhlasu – samozřejmě v případě, že kontrolní prohlídka neodhalí nějaké závady. Proto nikdo přesně nevěděl, kdy začne nový most konečně sloužit svému účelu. Nakonec se tak stalo v úterý 28. srpna.
Do té doby připomínala dopravní situace v Nelahozevsi Kocourkov — i přes to, že ve vsi už téměř měsíc stál zbrusu nový nadjezd, jehož výstavba přišla na 25 miliónů korun, většina poslušných řidičů jej dál objížděla úzkou a retardéry vybavenou ulicí Pod Strání. V prvních dnech po evidentním ukončení stavebních prací se sice poměrně dost řidičů zachovalo podle hesla „značka není zeď“ a projetím zákazu vjezdu si po uzavřeném mostě zkracovali cestu domů, ale počet „rebelů“ zase rychle klesl ve chvíli, kdy se v těchto místech začala nezvykle často objevovat policejní hlídka.
Prakticky celý minulý měsíc držela byrokracie selský rozum v opratích, ale srpnová „doba hájení“ nového mostu je už naštěstí pryč. Nadjezd je hotový a už i otevřený a nezbývá než si přát, aby se ve zdraví dožil minimálně stejného věku jako jeho předchůdce z roku 1928.
(vm)