Skládka styrenů – časovaná bomba pro Nelahozeves? (I. díl: 1962–1989)

Píše se rok 1962. Okresní národní výbor v Mělníku vydává státnímu podniku Kaučuk povolení ke skládkování odpadů z chemické výroby nad hleďsebskou strání. Tím začala dlouhá a složitá historie jedné z nelahozeveských skládek. S neblahým dědictvím komunistického režimu jsme se však nevypořádali ani po roce 1989 – skládka chemických odpadů na svém místě zůstává dál. Její likvidace je součástí známé obří zakázky na sanaci starých ekologických zátěží, nad jejím osudem však visí velké otazníky. Přitom vzhledem k charakteru okolního terénu a geologického podloží skládka představuje potenciální riziko pro obyvatele Nelahozevsi, zejména z ulice Pod Strání.

Kolik má vlastně Nelahozeves skládek?

Když se řekne „skládka Nelahozeves“, lidé si představí leccos – nejčastěji asi kontroverzní skládku inertních materiálů místního podnikatele Josefa Kratochvíla.

Jako skládku Nelahozeves označujeme na webu Lešany.info také plánovanou IV. etapu skládky komunálního odpadu; ačkoliv oficiální název zní „Skládky Uhy – IV. etapa“, prakticky celá tato etapa se má nacházet v katastru Nelahozevsi.

Pak zde máme několik skládek rekultivovaných – ať už skládku tekutých kalů společnosti UNILEVER či skládku Veterinárního asanačního ústavu Tišice. Mezi rekultivované skládky lze formálně zahrnout i bývalé struskoviště státního podniku Kaučuk, ačkoliv rekultivace nebyla provedena řádně, neboť jednou ze součástí struskoviště je i popílek, jehož nečistoty dodnes způsobují rozsáhlé znečištění podzemních vod chloridovými ionty.

To vše je ale pouze předehra. Uprostřed tohoto unikátního skládkového prostoru, který se prakticky celý nachází nad hleďsebskou strání (viz mapa), se na rozloze více než jeden hektar nalézá skládka 23 tisíc sudů styrenových smol.

Provoz skládky do roku 1989

Jak již bylo řečeno, první razítko bylo skládce uděleno již v roce 1962, skládka byla uvedena do provozu o dva roky později. Kaučuk tam zpočátku vozil všelicos: katalyzátory, kaly z rozpouštění soli, silikagel, koks, spodium, kaučuk a latex a v neposlední řadě styrenové smoly. Právě ty představují z hlediska životního prostředí nejvýznamnější riziko – zdaleka neobsahují pouze styren, ale nacházejí se v nich i další uhlovodíky – nejproblematičtější z nich jsou fenantren a antracen.

Povolení počítalo s využíváním skládky po dobu pěti let. Bylo to v době, kdy se v západní Evropě a v USA začal klást velký důraz na ochranu životního prostředí. Komunistický režim však tyto trendy zcela ignoroval a nepokrytě dával přednost průmyslu bez ohledu na ochranu přírodního bohatství.

Takže již v roce 1966 bylo časové omezení bez náhrady zrušeno a zároveň bylo rozšířeno území skládky.

Od roku 1968 se na skládku vozily už pouze styrenové smoly a kaly ze solných jímek, protože zbytek odpadů začal Kaučuk odvážet na novou skládku v nedalekých Mileticích.

O deset let později se skládka zaplnila. V té době na ní bylo uloženo již přes 8 tisíc sudů – dalších 6 tisíc sudů shořelo při rozsáhlém požáru na Štědrý den v roce 1974. Toto vše (tedy včetně vyhořelých sudů se zbytky styrenů) bylo v roce 1978 zahrnuto pískem, čímž vznikla plocha pro další vrstvu skládky.

Tempo navážení se pak začalo zvyšovat a zahrnování a vrstvení se opakovalo ještě několikrát. V roce 1980 Středočeský krajský národní výbor konečně nařídil skládkování ukončit. Poslední sudy byly na skládku uloženy v roce 1985 a následně proběhlo poslední zahrnutí. Tím komunistické orgány „sprovodily“ problém ze světa. Skládka je zasypána, děkujeme, zapomeňte.

Skládka sice zmizela z povrchu zemského, ale pod povrchem zůstávala dál.

Rizika

Společnost UNIPETROL, která je právním nástupcem bývalého státního podniku Kaučuk a tedy vlastníkem skládky, dnes tvrdí, že k šíření kontaminantu ze skládky nedochází “vzhledem ke stávajícímu zabezpečení skládky sudů vodotěsnou fólií”. O fóliích se poslední průzkumné analýzy nezmiňují, takže jde o tvrzení, kterému můžeme, ale nemusíme věřit. Spíše mu ale věřit nelze, neboť v okolí skládky byly pomocí průzkumných vrtů v loňském roce naměřeny zvýšené hodnoty látek, které mohou jen stěží pocházet z něčeho jiného než ze skládky samotné. Ale k tomu se ještě dostaneme.

I kdybychom ale připustili, že skládka je dokonale izolována (jakože určitě není), je třeba vzít v potaz, že část styrenových smol se v minulosti dostala ze sudů ven. Během více než třiceti let skládkování nebyla skládka prakticky nijak zajištěna, lidé sudy rozbíjeli a styrenové smoly si vozili domů jako surovinu pro domácky vyráběné izolační nátěry. Byly zjištěny i případy používání sudů jako terčů. Část odpadů tak vytekla do půdy. O problému se dokonce psalo už před listopadem 1989. Například deník Svoboda 7. října 1985 v článku o Nelahozevsi napsal: „Na skládce jsou místy nepořádně poházené barely se styrénem, jenž z nich vytéká. Některé se válí i mimo skládku. Ta není ani řádně oplocená.“ Dodejme, že skládka není oplocena dodnes – jedinou „překážkou“ je cedule na úvodní fotografii článku.

Volné styrenové smoly se pak dostaly do podzemních vod hlavně v důsledku atmosférických srážek, částečně také díky mělkým podzemním vodám, které zespodu skládku omývají.

Kontaminace se vždy šíří směrem, kterým tečou podzemní vody. Tento směr je v geologických podmínkách tohoto území přibližně východní, čili ve směru k ulici Pod Strání a dále k řece Vltavě (viz obrázek).

Situace zatím není kritická, ale je minimálně značně problematická, protože nejnovější analýzy prokázaly závažné znečištění podzemních vod touto skládkou. V některých studnách v ulici Pod Strání byly v září a v listopadu loňského roku naměřeny nadlimitní hodnoty fenantrenu, byť jen mírně. Naměřené hodnoty ve studních zatím nepředstavují závažnější zdravotní rizika, ale průzkumné vrty v těsné blízkosti skládky prokázaly vysokou míru znečištění podzemních vod, kterou metodika Ministerstva životního prostředí označuje jako “významné riziko ohrožení zdraví člověka a složek životního prostředí”. Vzhledem k převažujícímu směru šíření kontaminace tak lze do budoucna očekávat další zvyšování koncentrace škodlivých látek do spodních vod v obydlených částech Nelahozevsi. Stručně řečeno, látky se budou šířit do vod, kterými si lidé zalévají zahrádky, nebo se jimi třeba myjí. Jediným způsobem, jak tomuto scénáři předejít, je urychlená sanace skládky.