Kvůli Nordkappu jsem rušil dvě dovolené, říká dálkový cyklista Pavel Růžek

Rok se s rokem sešel a cyklistický tým K moři na kole se opět chystá – k moři na kole. Tentokrát čtveřice mladých cyklistů míří na severní cíp Evropy – Nordkapp. Vyjet by měli nejspíš ve středu 24. června, krátce poté, co tři ze čtyř sportovců absolvují státnice. Cesta jim potrvá zhruba dva měsíce. Po třech úspěšných dálkových cyklistických výpravách (2012 Chorvatsko, 2013 Dánsko, 2014 Portugalsko) už fanoušci vesměs považují za samozřejmost, že Václav Michovský, Pavel Růžek, David Těthal a Vilém Ernest opět vyjedou na další výpravu. Jak ale přiznává jeden ze dvou nelahozeveských členů týmu Pavel Růžek (22), původně se letos už nikam jet nemělo.

Dost sportovců deklaruje, že svou aktivitou sleduje nějaký bohulibý cíl, že sportuje na podporu někoho. Pro koho jezdíte vy?

Jezdíme nejvíc pro sebe, protože nás to baví. Vzniklo to tak, že jsme chtěli udělat něco, co nás baví, společně oslavit to, že spolu chodíme osm let do třídy. A od té doby ta myšlenka zůstala stejná. Nevybíráme v průběhu cesty peníze na nějakou charitu. Do této fáze jsme se zatím nedostali.

Je to spíš obráceně, ne? Vy sami potřebujete peníze, abyste cesty mohli absolvovat.

To je pravda. Naše situace je „studentská“. Během roku si vedle školy snažíme něco přivydělat, abychom mohli cestu financovat.

Máte finanční odhad, kolik bude stát Nordkapp 2015?

Od minulých let se to bude hodně lišit, budeme potřebovat jiné vybavení. Pojedeme za severní polární kruh, kde můžeme v noci očekávat teploty pod nulou. Já jsem si koupil kvalitní spacák, kvalitní oblečení, celkem zhruba za 20 tisíc, a to jsme ještě ani nevyjeli. Vím, že to pak budu používat na další výlety do hor. Jinak odhadujeme, že jeden den odpovídá zhruba 10 až 15 euro, když nespíme v hotelu. Za 50 dní to je 500 až 700 euro čistě za tu cestu, pokud se nám budou vyhýbat větší technické problémy a nebudeme muset využívat ubytovací zařízení častěji, než jsme zvyklí. Nezanedbatelnou finanční položkou jsou také výdaje na cestu zpátky domů.

Dá se vybavení takového typu na kolo vůbec vtěsnat? Loni jste byli ověšení, kde se dalo. Nepřipadá mi, že se na kolo dá dát o mnoho víc a pohodlně jet.

Pro mě osobně to byla loni první cesta a zjistil jsem, že jsem měl zbytečně moc oblečení, které jsem za celou cestu nepoužil. Ve výsledku už vyjde při takhle dlouhé cestě nastejno, jestli má člověk dvě nebo pět triček. Je jedno, jestli pojedu na kolo na víkend nebo na měsíc. Vezmu si to samé. Také jsme si všichni koupili přední nosič a přední brašny. To je jediný další prostor, kam jsme schopni něco přidat. Takže teď budeme mít prostoru o ty dvě brašny víc. Potřebujeme s sebou teplejší oblečení, větší spacák, po loňské zkušenosti si každý s sebou vezeme i dvě plynové bomby. Což by mělo dohromady vydržet asi na dva měsíce.

Kolik váží plynová bomba?

Asi půl kila, ta větší kempingová.

A vybavení celkem?

Už loni to bylo asi 25 kilo, takže tentokrát to bude asi třicet. Záleží taky, jestli jsme před nákupem nebo po nákupu. Když si večer každý nakoupí třeba tři dvoulitrovky vody a nějaké jídlo, hmotnost na kole se může zvýšit o deset kilo jenom tím, že tam dáme nákup a jedeme hledat místo na stany.

Do těch 10–15 euro denně počítáš i investiční náklady? Nebo to jsou jen náklady na jídlo?

Spíš na jídlo, ale záleží. Například ve Španělsku v McDonaldu vyjde jídlo na 10 euro. To jsme nepraktikovali často. A teď to asi nebudeme praktikovat vůbec. Na druhou stranu v severských zemích musíme počítat s výrazně vyššími cenami potravin.

Zdá se mi, že to děláte každý rok skromnější.

To ne.

Na dřívějších cestách, kdy jsi ještě nejel, kluci občas přespávali v kempech. Loni jste to téměř odbourali.

Kempy nevyhledáváme z toho důvodu, že pro nás nemají žádnou přidanou hodnotu. V kempu zaplatíme 20 euro za člověka a dostaneme místo na stan, které můžeme mít někde mimo kemp zadarmo. Přijedeme tam v devět večer a ráno odjedeme, takže nijak nevyužíváme místní služby. Jediné, co tam je, je sprcha a elektřina, za kterou se třeba ještě doplácí. Pro nás to má smysl jedině tehdy, pokud si chceme udělat den volna.

Je možné všude volně stanovat? Většina zemí to má asi v nějaké formě zakázané, ne?

To je pravda. Snažíme se chovat slušně. Najít si místo, kde víme, že nejsme nikomu na obtíž – v lesích, na loukách. Vždycky po sobě uklidíme. Ve Španělsku jsme měli velkou spotřebu vody, tak jsme začali třídit odpad a jezdili jsme s jedním pytlem směsného odpadu a s jedním pytlem plastů, protože jsme nechtěli dělat zátěž. Zůstane po nás jen pomačkaná tráva a za tři dny nikdo neví, že jsme tam byli. Neděláme ani oheň, protože bychom tím to místo taky trochu poškodili a byli bychom víc na očích.

Zatím jsme nenarazili na problém. Ve Francii nebo ve Španělsku, kde už nejsou moc lesy, jsme museli využívat vinice nebo sady a dvakrát se nám stalo, že nás tam ráno někdo potkal. Nevíme, jestli to byl třeba majitel nebo cizí člověk. Ale pozdravil nás a žádný problém nebyl. Dokonce, když ráno jednou traktor hnojil pole, tak řidič zjistil, že v jedné řádce spíme, tak nás objel a pak se k ní vrátil později. Možná máme trošku štěstí, ale také je to tím, že se chováme slušně a snažíme se to místo nepoškodit.

Možná je to i tím, v jakých zemích se pohybujete. Letos pojedete téměř pořád přes Evropskou unii, ale je tam jedna výjimka, a to je Rusko. Zjišťovali jste si, jak jsou Rusové přátelští ke stanování a podobným věcem?

Já jsem si to nezjišťoval. Vyrážíme opět s filozofií, že budeme co nejvíce přespávat v přírodě. Naopak si myslím, že v oblastech, kudy pojedeme, není hustota obyvatel tak vysoká, navíc tam jsou lesy, tajga. Takže možná bude nakonec jednodušší hledat místo na stan tam, než tomu je v jiných zemích. Ale stanování tam samozřejmě povolené není. Každopádně věříme, že problém nevznikne.

Proč odmítáte zkrátit si cestu trajektem? Loni jste na závěr jeli také kousek vlakem a nijak vám to nevadilo.

Lákalo nás to, že celou cestu můžeme odšlapat. Dokonce Nordkapp se nachází na ostrově, není to součástí pevninského Norska a k tomu ostrovu vede asi sedmikilometrový podmořský tunel, který je ale otevřen i cyklistům. Nechtěli jsme si to pokazit trajektem.

Je v tom závěrečném tunelu signál GPS? Budeme zase sledovat finále online, nebo se nám odmlčíte těsně před koncem?

To nevím. Ten tunel sahá až do hloubky 200 metrů. První půlka je prudký kopec pod moře a druhá je prudký kopec ven z moře. Na závěrečném ostrově je to ale ještě asi dvacet kilometrů, takže úplné finále bude zase na signálu. Tracking bude fungovat i letos. Na jednu stranu je to super a umožňuje to lidem sledovat nás i jinak než přes naše denní zprávy. Ale na druhou stranu jsme pořád sledovaní. Naše cestování je založené na svobodě a volnosti a ne každému se to musí zamlouvat. Ne všichni jsme byli jednoznačně pro. Ale nakonec jsme se rozhodli, že převažují pozitiva nad negativy a budeme to dělat stejně jako u portugalské cesty loni.

Vracet se budete zase letadlem?

To není zatím jednoznačné. Přímo z Nordkappu nic nelétá, ani tam nic nejezdí, možná tak loď. Cestu zpět máme zatím otevřenou. První varianta je sjet do nejbližšího norského města, což je asi 200–300 kilometrů a pak nějakým vnitrostátním letem do Osla a potom do Prahy. Ale hlavně záleží na tom, jestli na Nordkapp vůbec dojedeme. Protože ta cesta bude letos asi nejdelší ze všech a bude určitě nejtěžší. Všichni počítají s tím, že když už jsme třikrát dojeli, že dojedeme i počtvrté. Ale není to jisté. Důležité je tam vůbec dojet a podle aktuálních sil a rozpoložení a podle financí možná budeme řešit, jak se budeme vracet.

Loni jste dopředu říkali, že to budou tři tisíce kilometrů. Nakonec to bylo čtyři a půl. Teď říkáte, že to bude pět, takže to nakonec bude sedm a půl? Proč to bylo vlastně delší?

Loni jsme říkali, že to budou tři tisíce na Gibraltar a potom ještě pět set do Lisabonu. Sekli jsme se o tisíc, a to z několika důvodů. Jednak jsme občas jeli po jiné cestě, než ukazovaly mapy, podle kterých jsme vzdálenost měřili. Vedle byla přímá dálnice, ale my jsme jeli horama nebo po pobřeží. Za druhé hledáváme místo na stan, sjedeme z naší trasy a třeba kilometr dva jedeme kolmo do lesa, než najdeme hezké místo. A to se nasčítá. Někdy jsme taky sjížděli do měst jen kvůli nákupům. Letos jsme tohle všechno v odhadech zohlednili.

Další věc je bloudění. Při francouzském pobřeží jsme původně neměli mapu.

Není to šetření na nesprávných místech, když už si nekoupíte ani mapu?

Řešili jsme to jako dobrodruhové. Měli jsme jednoduchý plán: Po cyklostezkách dojedeme k moři a potom pojedeme podél pobřeží. Občas jsme ale dojeli někam, kde cesta skončila.

Proč jste si vybrali zrovna toto místo? Na sever už jste jako skupina jeli.

„Správně“ by to mělo být teď na východ, protože dosavadní cesty směřovaly na jih, na sever a loni na západ. Ale na východ bychom museli až někam do Japonska. Nordkapp je zajímavý, už tam zamířilo hodně cyklistů z Čech. Je to nejsevernější bod celé pevninské Evropy. I motorkáři, cyklisti, turisti tam rádi míří.

My jsme ale původně vůbec neplánovali, že letos někam pojedeme. Loni v Portugalsku jsme si odsouhlasili, že je to poslední cesta, bylo to psychicky hodně náročné. Ale v lednu Vilda přišel s otázkou, jestli má jet v létě na stáž do Ameriky nebo jestli pojedeme na kola. Tak jsme začali přemýšlet. Každý jsme měli nějaké plány. Nakonec jsme se ale shodli, že je to pro nás poslední možnost spolu vyrazit. Vždycky jsme jeli o prázdninách mezi školou. Nikde není řečeno, že možnost uvolnit se na dva měsíce ještě někdy budeme mít. Nakonec jsme museli rušit i nějaké dovolené – já jsem rušil dvě a z toho jednu jsem měl už zaplacenou.

Jestli ale po bakalářských státnicích pokračujete ve studiu, tak můžete jezdit ještě dva roky.

Teoreticky ano, ale prázdniny se dají využít i jinak než cyklistikou. Aby si člověk našel fajn práci, je dobré mít stáž a ty se dělají o prázdninách. Za rok bude mít státnice Vilda, pro něj to bude taky omezení, že může odjet až na konci června. Možná ne všichni budou ochotní věnovat prázdniny cyklistice. Ale to uvidíme, to už dost předbíhám.

Co na to říkala přítelkyně, když se dozvěděla, že zase strávíš dva měsíce na kole?

Jak přítelkyně, tak zejména mamka, to nenesou moc dobře. Moc se jim to nelíbí, je to prý hazardování se životem. Zvlášť když jsme se rozhodli jet do Ruska, které mamka považuje za nebezpečnou lokalitu. Denně čte v novinách, že se armády přesouvají do Pobaltí. Se samotnou cestou se už smířila, ale nechce, abychom jeli přes Rusko.

Mnoho let jsi hrál fotbal za PTZ Viktorii Nelahozeves. Proč jsi skončil?

V posledních letech tam není situace dobrá. Nelíbilo se mi, jak k tomu přistupují spoluhráči. Nechci nikoho pomlouvat, ale prakticky dva roky nefungují normální tréninky, chodí na ně v průměru pět lidí. Fotbal není jen o zápasech. Hráči se musí aspoň dvakrát týdně sejít na tréninku, nebo si jít ve volném čase zaběhat. Já jsem zvyklý dělat věci naplno, ale lidi tam naplno nefungují. Postupně jsem zjistil, že spíš než zábava se z toho pro mě stávala povinnost. Takže radši sednu na kolo, v zimě jsem začal hodně běhat s tátou. Teď jsem i byl na dvou závodech.

Řešil jsi to s někým z funkcionářů klubu?

Neřešil jsem to s nikým. Myslím ale, že vedení to vnímá. Oni vidí, že lidi na tréninky nechodí. Na zápase přijde trenér do kabiny a řekne: V úterý od šesti je trénink, přijďte. Ale ti lidi nepřijdou.

Rozhovor připravili Miloš Mojžiš a Marta Mojžišová