Byl to doposud můj největší sportovní zážitek, vzpomíná na mistrovství světa Pavel Šupolík

Jsou to již tři týdny, co nelahozeveský kajakář Pavel Šupolík na juniorském mistrovství světa v australském Penrithu vybojoval zlatou medaili v závodě hlídek. Sezóna pro něj ale vlastně teprve začíná, takže na odpočinek rozhodně čas nemá. Už minulý víkend startoval v Praze-Troji, kde se v rámci českého poháru jel první závod kvalifikace na mistrovství Evropy v Makedonii. Úspěch na mistrovství ho samozřejmě těší, na druhou stranu ví, že jedna medaile z něj hvězdu nedělá. Zůstává nohama na zemi a ví, že v budoucnu pro něj vodní slalom bude hlavně koníčkem a priority se přesunou pravděpodobně jinam.

S odstupem času, co se ti vybaví, když se řekne Austrálie? Vzpomínáš spíš na vodu, nebo na to kolem?

Jako první si vzpomenu na to ostatní – Sydney, koupání v dvoumetrových vlnách, výlet do Blue Mountains, … Byly to super tři týdny. Odvezl jsem si spoustu zážitků a určitě bych se tam chtěl někdy vrátit. Slalomový kanál se mi samozřejmě také vybaví. Už jenom z toho důvodu, že je to jeden z nejmodernějších kanálů na světě a nebyl bych proti, kdybychom tu taky takový měli… (smích)

Kromě zážitků sis nakonec přivezl i medaili, ale vidím, že na oplátku jsi tam nechal vlasy…

Jeden kamarád měl dlouhý vlasy, kamarádka mu je zastřihávala a moc se jí to nepovedlo. Tak to vzali do rukou kluci a šel nakrátko. Nám ostatním ho bylo líto, tak jsme se začali hecovat a sázet, no a nakonec nás bylo nakrátko víc…

Po kvalifikační jízdě, která ti opravdu vyšla (do semifinále Pavel postoupil z pátého místa, pozn. aut.), ses asi musel cítit dobře.

Po kvalifikaci jsem najednou viděl, že na to opravdu mám. Začal jsem o tom asi moc přemýšlet, a když jsem nastupoval do semifinále, tak jsem byl hodně nervózní, a to vedlo k tomu, že jsem během jízdy kupil chybu za chybou. Takže to vlastně nebylo úplně nejlepší, že jsem tu kvalifikaci zajel tak dobře.

Do finále kajaků nakonec z Čechů nepostoupil nikdo. Určitě jste si tedy chtěli spravit chuť v závodě družstev…

Do hlídek jsme všichni nastupovali s tím, že jsme si chtěli spravit náladu, ale hlavně jsme to chtěli nějak v klidu sjet, protože v tréninku nám to moc nešlo. Na medaili jsme nemysleli a nijak se k ní neupínali.

O to větší radost jste asi měli.

Vyjížděli jsme jako čtvrtí od konce, a když jsme v cíli viděli, že jsme první, tak bylo příjemné vidět, jak ostatní, co dojíždějí do cíle, mají horší časy. Na druhou stranu to čekání bylo nekonečné.

Juniorské mistrovství světa bylo asi tvým největším sportovním zážitkem.

Určitě. Bylo to vlastně moje první mistrovství světa a doufám, že ne poslední… Rozhodně to byl největší závod, co jsem doposud absolvoval.

Co, kromě pravidelných tréninků, vlastně stojí za tímhle úspěchem?

Samozřejmě rodiče, kteří nás s bráchou podporovali, vozili na tréninky a jezdili s námi po závodech. Pak určitě Jožka (Milan Johanides – pozn. aut.), který byl mým prvním trenérem a naučil mě základy kanoistiky, no a stoprocentně Pavel Prell (trenér roku v anketě sportovec Kralup, pozn. aut.), který mě trénuje teď.

Austrálie je minulostí, co tě čeká ve zbytku sezóny?

Už minulý víkend nám začala nominace na evropský šampionát, který se koná v makedonské Skopji. Pak absolvuji seriál českého poháru (pro kanoisty něco jako pro fotbalisty 1. liga – pozn. aut.), mistrovství České republiky, národní kvalifikační závody, …

Kolik času ti vlastně kanoistika zabere, zbývá ti čas i na něco jiného?

V týdnu máme většinou čtyři tréninky, o víkendu, pokud nejsou závody, trénujeme dvoufázově. Na ostatní čas moc nezbývá, přijdu ze školy, udělám úkoly, jdu na trénink a večer pak hry na PC nebo chat na Facebooku. Občas vynechám trénink a jdeme někam s kamarády.

Kde bys chtěl být za pět let?

Momentálně chodím na gymnázium, takže bych chtěl určitě pokračovat dále na vysokou a budoucnost spíš vidím ve studiu než v kanoistice. Budu se to samozřejmě snažit skloubit, ale škola bude prioritou. V té bližší budoucnosti bych se chtěl pokusit o vyjetí první výkonnostní třídy. (Po každé sezóně se sestavuje žebříček, v němž jsou závodníci podle úspěšnosti v závodech seřazeni do výkonnostních tříd – 3, 2, 1 a mistrovská třída – pozn. aut.)

Jak jsi vlastně přišel k přezdívce Foska?

Když jsme s kamarády hráli počítačovou hru, tak jsem potřeboval nějakou přezdívku pro svou postavu. Vzpomněl jsem si, že, když jsem byl malý, tak jsem jednomu plyšákovi říkal Boska. Trošku jsem to pozměnil, nějak se to chytlo a už mi to zůstalo.

Na závěr – co si vybavíš, když se řekne Nelahozeves?

Jako první se mi samozřejmě vybaví kanál, pak škola v Nelahozevsi, na kterou moc rád vzpomínám, a kamarádi, se kterými se sice už moc nevídám, ale vzpomenu si…