Jak (ne)běhat Miřejovický půlmaraton - Strana 3 z 3

Ale zpět k Miřejiovicům. Jak už jsem naznačil, ani motivace ve formě rytmicky se vrtící běžecké sukýnky nakonec nestačí, vedro na rozpálené silnici je silnější. Na 17. kilometru se mi Nina ztrácí na odbočce do hlavní brány veltruského parku a znovu ji spatřím až v cíli. Stejně jako několik dalších žen a mužů, kteří mě ještě stihnou v závěrečných čtyřech kilometrech předběhnout. Jejich pozadí už mě ale nezajímají. Mé myšlenky se teď koncentrují na jediné: důstojně dokončit závod.

20. kilometr

{avatargalleria src=picasa search=useralbum string=$108656914480158124299/6314332798362470193$ height=600px imgcrop=height cr=false theme=classic count=100 auto=false/}

Na občerstvovačce u zámku už na chvíli přecházím do chůze, ten jonťák si prostě vypiju v klidu. Vteřiny naskakují, ale na vteřinách už teď fakt nesejde… Zahazuji kelímek… “To tady děláte teda pěknej bordel!” Udiveně se ohlížím za rozhořčenou babičkou s holí a raději opět vybíhám. Snad jí pořadatelé vysvětlí, že opravdu nenechají v parku válet stovky kelímků a houbiček…

Malé rozptýlení je rychle vystřídáno závěrečnou depkou. U hotelu Libuše za sebou slyším povědomý hlas… zcela klidný, naprosto neodpovídající tomu, že dotyčný má v nohách 19 kilometrů… “Udrž tohle tempo a 1:50 tam máš jako víno…” Dochází mi, kdo to je. Jako první na světě oběhl Island, má tři zápisy v České knize rekordů. Svými výkony dlouhodobě propaguje Sportovní klub vozíčkářů, k nimž ho pojí osobní příběh, dávné poranění páteře, po němž byl málem natrvalo upoután na invalidní vozík… Ultramaratonec René Kujan zde v Miřejovicích letos zastával úlohu vodiče na 1:50. Kdybych se ho držel od začátku, byl by to pro mě úplně jiný závod…

20. kilometr, jsme zpět na Miřejovickém mostě. Tady každoročně hlídkuju s foťákem a cvakám všechny běžce. Letos toto místo zaujal můj nejstarší syn. Křečovitý pokus o úsměv… Konečně vidím, jaké to je. Tady už opravdu není kde brát, ale přesto se spousta běžců dokáže hezky usmát. Ale jo, i já mám radost, že mi do cíle zbývá jen zhruba kilometr a půl.

Závěrečná parodie na sprint… z reproduktorů slyším své jméno, další z mnoha příjemných detailů ukazujících, že vše šlape jak na drátkách. Později zjišťuji, že stačilo dvacet vteřin a mohl jsem mít v kapse Půlčíka – speciální cenu, kterou získá běžec doběhnuvší přesně v polovině výsledkové listiny. Miřejovického půlčíka si letos odnesl Martin Lukeš.

Vyhlášení

{avatargalleria src=picasa search=useralbum string=$108656914480158124299/6314352364633514785$ height=600px imgcrop=height cr=false theme=classic count=100 auto=false/}

Vyhlášení… putovní pohár z rukou legendárního Pavla Kantorka… tombola… vozíčkáři letos od běžců dostali přes 12 tisíc korun. Dalších pět tisíc získali v dražbě ručně vyráběného hrnečku a ještě další tisíce za ručně malovaná trička… Už nevím ani přesně kolik… jako správný mediální partner u sebe nemám ani tužku, abych si číselný údaj zapsal. Snad mi to Pepa Burian pro letošek odpustí.

Výsledková listina