Jak (ne)běhat Miřejovický půlmaraton

Sedmý kilometr, Dušníky nad Vltavou. Někde tady mi konečně dochází, že takřka strojové tempo 4:45 minut na kilometr, kterým nás vodič Michal Vítů vede k času 1:40, opravdu neudržím, a skupinku tak postupně nechávám před sebou…

Osmý kilometr. Ve svém voze mne míjí místostarosta Nelahozevsi Josef Kukla. Asi to ale byla jen náhoda, protože v cíli se pak už neukázal. Je škoda, že se ze závodu téměř vytratila tradice účasti starostů či místostarostů okolních obcí, kteří běžcům předávali speciální ceny. Zlom nastal nejspíš v roce 2013, kdy se tehdejší starostka Nové Vsi Jana Uhrová snažila závodu víceméně otevřeně zbavit (reportáž z roku 2013: Nesnesitelné vedro běžce nesklátilo). Ředitel Pepa Burian tehdy předávání starostovských cen s hořkostí zrušil. Nedá se ale říci, že by starostové na závod úplně zanevřeli, obvykle někdo ze samosprávy přijde. Loni si Miřejovice dokonce zaběhl starosta Nelahozevsi Josef Kebrle (reportáž z Miřejovického půlení 2015: Pavel Kantorek, vzor mnohých běžců a host na Miřejovickém půlení 2015), letos ale na startovní listině chyběl.

Začínám se míjet s těmi, kteří už běží zpátky. Toto je asi nejzajímavější část závodu, během chvíle se setkáte se všemi, ať už jsou před vámi nebo za vámi. Vlastimil Flegl, Radek Brunner, Jaroslav Chramosta… v tomto pořadí také nakonec dobíhali (vítězný Flegl s časem 1:16:13) a postavili se na první příčky ve svých věkových kategoriích. (Vklínil se mezi ně pouze Petr Havelka, který v kategorii 40–49 skončil druhý.) Jen kousek za nimi Radka Churaňová, která si pro zlato doběhla letos už popáté (1:26:50), a s menším odstupem Iva Voštinková, vítězka kategorie 40+ (1:39:04).

Lidový běh

{avatargalleria src=picasa search=useralbum string=$108656914480158124299/6314349688320077553$ height=600px imgcrop=height cr=false theme=classic count=100 auto=false/}

I já už jsem konečně v Dědibabech u vysněného kuželu, i když je to trošku psychologická berlička, protože trať zpět vede odklonem okolo veltruského letního kina a obrátka je tak ve skutečnosti už na 9,5. kilometru.

Na 11. kilometru fascinovaně hledím na tři běžkyně (ty mají teď za sebou 8 km). Běží vedle sebe, takřka synchronně, mají barevně sladěné úbory… a tlačí před sebou kočárky, jedna z nich dokonce dvojkočár… Ano, vím že se to dá, už jsem to párkrát viděl a jednou i zkusil, ale 21 km a navíc v tomhle počasí??? Ženy i s dětmi si pak za 3x shodný čas 2:13 zaslouženě přišly pro bronz v soutěži družstev.

A propos – počasí. Miřejovice jsou pověstné tím, že se běhají obvykle v obrovských vedrech (a nebo naopak výjimečně ve velkém dešti – rok 2011). I letos bylo horko, ale nejvyšší teploty lehce pod 30 stupňů byly ještě vcelku snesitelné oproti tomu, co se zde dělo v minulých letech. Do historie se pak navždy zapsal rok 2012, kdy se teploty vyšplhaly až ke třiceti pěti stupňům. Řada běžců tehdy ve druhé půli odpadla, včetně favoritky Radky Churaňové, která závod předčasně ukončila za elektrárnou v Nelahozevsi pouhých 800 metrů před cílem, a to navíc zcela zbytečně, protože její náskok před druhou (a v cíli pak první) Kateřinou Kriegelovou byl tak velký, že by byla bývala vyhrála, i kdyby poslední kilometr došla vycházkovým tempem. (Reportáž z ročníku 2012: Miřejovické půlení: Bronz pro Václava Koláčného z Dynama)

To ale neznamená, že by rok 2016 byl v pohodě. Aspoň já jsem po obrátce začal na sluníčku citelně polevovat a vítal všechny příležitosti k osvěžení. Takže druhá návštěva občerstvovačky v Dědibabech byla jasná, bohužel zhruba desetiletý kluk rozdávající houbičky se zrovna věnoval skupince protiběžců, takže mé naléhavé volání “dej mi houbu!” zaregistroval pozdě… To bylo ve chvíli, kdy jsem si ještě myslel, že zaběhnu slušný čas, takže jsem odmítal byť jen zpomalit a chlapec chtěl zase za každou cenu splnit mé přání… takže mě sprintem doběhl s nacucanou houbičkou v ruce… Tímto mu dodatečně děkuji, i když ve světle dalších kilometrů to bylo stejně na… no na houbu.

Na 13. kilometru mě dobíhá Nina Ardelyan, pozdější ženská vítězka KOBRAS běžeckého poháru (série šesti středočeských závodů, které vyvrcholily právě Miřejovickým půlmaratonem). Nevidíme se poprvé – na 5. kilometru jsem ji sebevědomě předbíhal a ještě to nějak trapně komentoval… Právě v kontrastu s jejím výkonem jsem živoucí ukázkou toho, jak se Miřejovický půlmaraton nemá běhat. Přepálený začátek, nesmyslné ambice neodpovídající povaze závodu a aktuálnímu počasí. A pak postupné zpomalování, až někam k hrozivým 5:30 na kilometr… Nina už je tedy zase přede mnou, ještě zhruba kilometr se jí usilovně snažím držet… pohled to není špatný a navíc je zcela legitimní, protože pokud máme kvalifikovaně vybírat nejlepší miřejovické půlky (letos po zásluze vyhráli Dana Jiřičná a Borky Borkovec), tak je snad jasné, že bez prohlížení pozadí běžkyň to asi nepůjde! A kromě toho, ženy to mají stejné. Statistiky jsou neúprosné – téměř 80 procent žen jsou prý zaryté dolňačky a vyběhané mužské pozadí v přiléhavém elastickém balení je pro ně vrcholem estetického zážitku.