Nelloween očima vystrašené účastnice

Na konci října proběhla za nelahozeveským hřbitovem vcelku nenápadná halloweenská akce, kterou společně se svými kamarády uspořádala Barbora Frączkiewiczová ml. Přinášíme vám autentickou reportáž jedné návštěvnice, která na tento večer už nikdy nezapomene.

Kamarádka Bára mě pozvala, abych se svým synem Nikolou vyrazila na halloweenskou bojovku, kterou pořádají jejich děti u místního hřbitova. Prý si s tím vyhrály a mají postavenou hezkou strašidelnou trasu. Nikola chodí většinou v devět hodin spát, ale vydrželi jsme to a vyrazili.

Došli jsme ke hřbitovu, kde byl avizován začátek, a tam nic. Čekala jsem nějakou svíčku nebo nějaký jiný záchytný bod – bylo mi řečeno, že hra začíná velkou dýní. Šli jsme tedy dál kolem temného hřbitova nahoru a hledali start. Nikde ani světýlko, nikde ani noha a já jdu sama s dítětem tmou. (Tatínek hlídal malého Danečka.) Už v tu chvíli jsme byli oba docela vyděšení. Po chvíli jsme to vzdali a vrátili se zpět, neměla jsem u sebe telefon, tak jsem se nemohla zeptat, kde přesně to začíná.

Z domova jsem pak zavolala Báře a dozvěděla se, že jsem nebyla dostatečně trpělivá – měla jsem pokračovat dál temnou cestou podél zahrádkářské kolonie až k lesu. Jenže Nikola už znovu nechtěl. Tak jsem se rozhodla, že vyrazím sama. Byla jsem zvědavá, jak si to připravili. Telefon jsem si už raději vzala s sebou.

Šla jsem tedy tou samou trasou jako s Nikolou, samozřejmě stále nikde nic. Tentokrát jsem to ale nevzdala a šla dál nahoru k lesu. Už jsem se trochu začínala bát. Najednou jsem zhruba třicet metrů nahoře přede sebou spatřila postavu chlapa. V té tmě byla vidět jen silueta. Stál, ani se nehnul. Zavolala jsem na něj. Čekala jsem, že to je někdo ze známých. On ale neodpověděl, jen tam dál nehybně stál. Uvědomila jsem si, že stále nevidím tu svítící dýni, kterou má bojovka začínat. Začalo mi šrotovat, jestli je tenhle chlap už součástí hry a nebo jsem se náhodou připletla do cesty bůhvíkomu.

Chlap stál dál a nehýbal se. V tu chvíli se ve mně už probouzel opravdový strach a začala jsem pomalu couvat. On v témže okamžiku udělal krok vpřed. Pak už u mě zafungovaly reflexy. Otočila jsem se a utíkala zpátky dolů. Zároveň jsem slyšela, že se rozběhl za mnou. Běžel v tichosti, nevydal ani hlásku. Zato já jsem řvala jak o život, byl to pocit opravdového a obrovského strachu. Tma, les, tichá zahrádkářská kolonie, hřbitov, nikde ani živáčka, a já utíkám sama, úplně bezbranná, před cizím chlapem. Běžela jsem jako o závod, ale on se stále přibližoval. Bylo jasné, že nemám šanci. Pak jsem upadla a hlavou mi jen problesklo, že je konec.

Doběhl mě, zastavil se nade mnou a rozesmál se. Pak mi začal pomáhat nahoru. Když se nade mne sklonil, zjistila jsem, že má na sobě masku kostlivce. Správně bych se asi měla bát dál, ale právě v tu chvíli mi došlo, že je to Zdeněk, manžel Báry.

Nakonec jsem vstala. Měla jsem zablácenou bundu i kalhoty a navíc jsem zjistila, že jsem na útěku ztratila mobil.

Přes velký psychický otřes jsem se rozhodla pokračovat. Nakonec jsem našla velkou dýni a vyrazila na trasu – od svíčky ke svíčce. Část cesty jsem raději běžela. Ze šoku jsem se vzpamatovala až někde v polovině. U každé svíčky na mě vybafnul někdo v masce. Masky byly krásné, děti to měly opravdu hezky připravené.

Jen já jsem tam měla náhodný prvek navíc. Zdeněk tam byl totiž taky náhodou. Zrovna měl namířeno na první stanoviště, aby vystrašil svou manželku Báru – oni se totiž strašili i mezi sebou navzájem. A já jsem měla tu smůlu, že jsem se mu zrovna připletla do cesty.

Jiřina Voljanska

{avatargalleria src=picasa search=useralbum string=$108656914480158124299/Nelloween2015$ height=600px imgcrop=height cr=false theme=classic count=100 auto=false/}

Foto: archiv Barbory Frączkiewiczové ml. a Jana Kebrleho