Duch, divadlo s hvězdičkou

V sobotu 25. dubna zažila Nelahozeves jednu ze stěžejních kulturních událostí. Místní ochotníci uvedli na prknech kulturního domu zcela novou hru Duch, která byla premiérově určena právě nelahozeveskému publiku.

O obsahu a obsazení bylo možné se dočíst v již publikovaném článku z 10. dubna, a kdo zachytil tyto informace před představením, zhruba věděl, jaká zápletka ho čeká.

Co tedy diváci onen sobotní večer viděli a zažili?

Dominantním prvkem na scéně byl obrazový rám, ze kterého v nočních hodinách sestupoval duch zesnulého lékaře Vágnera. Uspořádání prostoru s několika málo kulisami bylo nápadité a stačilo pro vykreslení atmosféry staromládeneckého obydlí jeho syna, doktora Vágnera mladšího. Vydařené byly i barevně sladěné kostýmy, které divákům v hledišti názorně prozradily typ postav. V některých případech možná až příliš názorně (růžovou košili komorníka publikum pochopilo okamžitě). Vtipným zakončením byly zarámované fotografie v životní velikosti na památku zesnulých rodičů – nespokojeného starého pána, který zůstal na věky uvězněn v obraze, a spokojené matky, které se podařilo dceru za mladého doktora provdat.

Klobouk dolů před výkonem herců, jejichž výslovnost a projev byly takřka profesionální. Hlavní strůjce všech zápletek, doktor Vágner alias Duch, byl vynikající v podání Martina Brázdy. Doktor Vágner mladší (Robin Hron), který se nenechal přesvědčit o výhodách staromládeneckého života, předvedl publiku nalezení svého mužského sebevědomí na jedničku. Dvojice matky a dcery Braunových (Hana Langmajerová a Tereza Popková), jež živí řemeslo nejstarší, byla správně přisprostlá a z obav o budoucnost i přesvědčivě mazaná.

Komorník Petra Koníčka byl opravdu neodolatelně “rozkošný”.

Ačkoliv bychom na postavách sympatickou vlastnost hledali jen těžko, závěrečný potlesk a vyvolávání jmen herců bylo jasným důkazem, že o podporu nemají místní ochotníci nouzi. O tom, že cesta pod čepec povede přes doktorův poklopec, jsme byli v průběhu večera informováni snad víckrát, než bylo potřeba, a i jiné narážky tohoto typu spíše hře škodily, než přidaly. Zda byla překročena míra vkusu, ať posoudí každý sám. Snad v publiku neseděla žádná “ošklivá vysokoškolačka na večerní debaty” (tak zněla jedna z dobře míněných rad na téma uspokojení mužských potřeb, aniž by bylo potřeba se ženit), kterou by více potěšilo dílo klasičtějšího repertoáru s méně „košilatými“ bonmoty.

{avatargalleria src=picasa search=useralbum string=$108656914480158124299/DuchPremieraDivadelnihoPredstaveni2015$ height=600px imgcrop=height cr=false theme=classic count=100 auto=false/}

Text: Kateřina Bryndová
Foto: Petr Jiskra