Kralupy si připomínají jaro 1945

Letos v květnu je tomu 70 let, kdy skončila druhá světová válka. Měsíc a půl před koncem této války ovšem přineslo zkázu Kralupům nad Vltavou bombardování americkými letadly. Bomby padaly i do okolí Kralup. Sedmdesáté výročí této tragické události uplynulo v neděli 22. března. V tomto článku bych chtěla připomenout, co se onoho slunečného jarního dne stalo, přestože je to téma několikrát zpracované, a to Otakarem Špecingerem (†90). O kralupském náletu publikoval knihy i Ing. Josef Stupka, který bombardování osobně zažil.

Bomby dopadly do okolí Kralup

Nálet na Kralupy nad Vltavou, přesněji řečeno na rafinerii minerálních olejů, měl být proveden již 28. prosince, nicméně špatná viditelnost tomu po Vánocích roku 1944 zabránila, venku byla totiž mlha. Okolí Kralup se ovšem neobešlo bez šrámů. Bomby totiž spadly na území Miřejovic, Veltrus, Nelahozevsi, Nových a Starých Ouholic. O život tehdy v Hleďsebi přišla paní Klotilda Fárová, jejíž domek zasáhly tříštivé bomby.

V průběhu tohoto bombardování zemřel i pan Holaj z Veltrus. Kromě lidí umírala i hospodářská zvířata. Poničeny byly nejen majetky lidí, ale i “starý most”, na jehož traverzách bomba vybuchla, a proto ho poškodily jenom střepiny. Dne 28. prosince 1944 kromě Kralup nad Vltavou měla být bombardována další města, a to Pardubice, Kolín a sklady v obci Hněvice poblíž Roudnice nad Labem. Další útoky byly ten den naplánovany v jižním Německu a severní Itálii.

Podle dokumentů, které Otakar Špecinger získal z Londýna během období normalizace, se jednalo o bombardéry typu B-24 Liberator ze 485. skupiny 55. perutě, které v 12:22 z výšky 6,7 kilometrů shodily 43 tun tříštivých bomb. Jedna bomba vážila 500 liber, což je zhruba 250 kilogramů. K zemi letělo celkem 172 bomb. 460. skupina 55. perutě, která také měla provést nálet na Kralupy nad Vltavou, se kvůli mlze nad Kralupsko nedostala vůbec, a proto se rozptýlila se a provedla útoky na příležitostné cíle, a to na železniční objekty v Nymburce a na město Zwettl v Rakousku.

V Kralupech zemřelo 145 Čechů

Během druhého jarního dne roku 1945 panovalo teplé slunečné počasí. Lidé v Protektorátu už byli na sirény ohlašující blížící bombardéry zvyklí, a proto byli bohužel i méně opatrní. Osudný den sirény v Kralupech kvílely v 11:46. O čtyřicet minut později se nad městem objevily první americké bombardéry. Bylo jich 21 a právě z nich se začaly snášet k městu tříštivé bomby…

Jedna z prvních bomb dopadla na cíl bombardování, kterým byla rafinerie minerálních olejů (později známá jako Barvy laky), ale strefila plnou cisternu, která začala hořet. Černý dým, jenž se vznášel nad městem, znemožnil letcům výhled, a proto další bomby začaly padat i jinam, a to na domy obyvatelů Kralup. Došlo tím nejen ke zničení větší části obytných čtvrtí zejména v centru města, ale velké množství bomb spadlo do polí, na fotbalové hřiště, do řeky apod.

…nastalo hluboké ticho. Sedmdesát dvě minuty se země vzdouvala, domy vzpínaly a bortily, dráty splétaly, vody vylévaly a ulice uhýbaly. Po celou tu dobu hukot motorů, hvízdání bomb, detonace a padající stavby svým řevem přehlušovaly každý nářek, každý pláč. Ale teď bylo ticho. I výkřiky bolesti a žalu ztuhly v hrdlech…Sto čtyřicet pět českých lidí zahynulo dne 22. března 1945 při náletu na město Kralupy n. Vlt. Byli mezi nimi lidé mladí, kteří dosud nepoznali, jak může být život krásný. Zůstali pod troskami lidé v nejlepším věku, kteří doufali, že již brzy přiloží ruku k dílu při obnově svobodného státu. Zahynuli lidé staří, kteří prožili dvě války a těšili se, že zbytek svého života stráví v klidu ve svém brzy opět již svobodném světě.

Tyto věty napsal Otakar Špecinger v útlé knížce Kralupy na paměť svým mrtvým, jež vyšla rok po náletu, tedy v roce 1946. Tehdy se ještě nevědělo, kolik bomb přesně na město spadlo, a také se nepřesně uváděla délka bombardování, které netrvalo 72 minut, ale o čtyřicet minut méně. Na město byly bomby shazovány v osmi vlnách z výšky od 5,6 – 6,2 kilometrů nad zemí. Jednalo se o 125 strojů typu Liberator B-24 304. perutě, které na město shodily celkem 1136 bomb, a ty dohromady vážily 286 tun. Kromě toho přiletěla ještě devátá vlna, což bylo 20 letadel z 97. bombardovací skupiny 5. perutě. Ta měla útočit na německý Ruhland, ale opozdila se, a proto se odklonila ke Kralupům nad Vltavou nad Mladoboleslavskem. Tato bombardovací skupina na město svrhla ještě 120 bomb o celkové váze 30 tun. Počet spadlých bomb na město se tedy vyšplhal k číslu 1256.

Nejvíce postižen byl úkryt na kralupském nádraží, který dostal přímý zásah. V něm zahynulo asi třicet osob. Z trosek se zachránilo jen málo lidí. Naopak nejbezpečnější úkryty představovaly kryty vytesané v Hostibejku, jistě i pro svou vzdálenost od centra města. Což pochopitelně ale znamenalo nevýhodu, protože sem mnozí lidé nestačili doběhnout. 

Nálet z 22. března roku 1945 si vyžádal životy 145 Čechů a zhruba kolem stovky Němců. V Kralupech přišli o život i lidé z blízkého okolí. Jedním z nich byl i pan Jiří Šída z Nelahozevsi. Na dobových fotografiích před náletem můžeme vidět, že Kralupy bylo město plné nízkých domů, kterému dominoval novogotický kostel. Po náletu z města převážně zbyly jen ruiny a bylo nutné jej vybudovat znovu. Kralupský kostel v centru města bombardování přežil bez výraznějších škod, přestože pumy padaly v jeho blízkosti. A právě do kostela nosili lidé po náletu jeho oběti. Sem je chodili identifikovat jejich blízcí.

Jen kostel se svou tichou věží
zůstal trčet mezi troskami
                                    nedotčen.
Na jeho podlahu snášeli mrtvé,
katolíky, evangelíky i bez vyznání,
a chrám je všechny přijímal
pod vlídnou střechu.

(Verš Jaroslava Seiferta z básně Úder se nachází na pamětní desce kostela Nanebevzetí panny Marie a sv. Václava odhalené v roce 2000.)

Bombardování Kralup nad Vltavou poškodilo 995 domů, zničilo 117 domů, 22 podniků a 16 veřejných budov. Kromě toho byla zničena i kanalizace, elektrické telefonní vedení, dlažby, komunikace.

Omyl amerických letců

Dobré je zmínit, že 28 amerických letadel se 22. března se dopustilo chyby, kvůli které místo Kralup byly bombardovány Neratovice. Průmysl v Neratovicích neutrpěl závažné škody. Bomby ale poškodily nádraží, obytné čtvrti a volné prostory, kde se nacházeli lidé. O život přišlo 52 občanů, bylo mnoho zraněných. Dvacet domů bylo zničeno, třicet poškozeno.

“Je čtvrtek 22. března 1945. Občané neratovští zaplatili dostatečně nejen daň z majetku, ale i vysokou daň z krve. Bylo krátce po poledni, hodiny ukazovaly 12:32, kdy vysoko na jasném nebi přiletěla jasně se třpytící anglická letadla, zasvištěly letecké bomby ve váze 250 kg a v té chvíli dopadlo neštěstí na naši obec. Za necelých 10 minut byly následky tohoto barbarství katastrofální. Nad Neratovicemi stály do velké výše obrovské mraky prachu a kouře a dole v ulicích našel jsi jen trosky života a velký smutek.”

(ze zápisu z neratovické kroniky od Bedřicha Hospecha)

(ze zápisu z neratovické kroniky od Bedřicha Hospecha)

 Městské muzeum připravuje výstavu

Jelikož se jedná o významné jubileum, tak si události na jaře roku 1945 připomíná i Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou. Ředitel muzea p. Racek o výstavě uvedl, že se jmenuje Události jara 1945 v Kralupech, a dodává: “Je to proto, že bude připomenuto jak výročí náletu, tak konce II. světové války a podoba samotných Kralup. Takže budou tři významové roviny výstavy. Nálet budou připomínat především fotografie, konec války rovněž fotografie (místní) a předměty – militárie, město pak rovněž fotografie a dobové předměty. Během výstavy se uskuteční několik komentovaných prohlídek a projekce fotografií. Vernisáž proběhla 19. března. Výstava končí 10. května.”

Vzpomínky nelahozeveských pamětníků na nevydařený nálet

Pamětníci z Nelahozevsi a okolí, které jsem oslovovala v roce 2011 a 2012, si všichni do jednoho vzpomínali, že bomba zabila paní Klotildu Fárovou. Dům, kde pobývala se svou vnučkou, jež přežila, dostal přímý zásah.

Telefonicky jsem hovořila s paní Janou Bílkovou, vnučkou paní Klotildy Fárové. Z její výpovědi jsem se dozvěděla, že si o tom v rodině mnoho nevyprávěli. V domě kromě babičky byla i maminka paní Bílkové, která se ve chvíli, kdy bomba dopadla na dům, nacházela v jiné místnosti. Paní Bílková, tehdy dvouleté dítě, si však na nic konkrétního nepamatuje. Zprostředkovaně se dozvěděla, že si hrála v blízkosti své babičky pod židlí, což jí zachránilo život.

Tehdy šestnáctiletý Jaroslav Pšenička, který žil v ulici Pod Strání, pobýval 28. prosince 1944 v době náletu venku s tatínkem. Jeho maminka zůstala uvnitř domu. Když padaly bomby, tak se sehnuli, lekli se a byli šokovaní z toho rámusu kolem. Bomby padaly dále od nich. Oni dopadající pumy neviděli, protože byla mlha.

Jeho kamarádovi, který bydlel ob jeden dům vedle, spadla bomba na dvůr. Hlína jim zasypala vchod a zdemolovala verandu. Kamarád v tu dobu byl mimo domov, ale jeho maminka se nemohla ven z domu dostat.

Po skončení náletu nešel proud, protože bylo přerušené vedení. Spadly dráty poblíž kolejí, kde bomby napadaly na pole před elektrárnu poblíž železnice. Pan Pšenička si vzpomíná i na poničený most, který byl rychle opraven, protože sloužil jako jediný k dopravě. Pšeničkovi měli vysklená okna. Díky velkému tlaku jim uletěly tašky ze střechy.

Kromě toho, konstrukci jediného silničního mostu propojující Nelahozeves s Veltrusy přes řeku Vltavu poškodila střepina bomby. Na něm byl usmrcen pár koní. Sedlák, který s nimi projížděl, vyvázl pouze se zraněním. Tento most v současnosti slouží pro chodce a cyklisty a někdejší poničení není znatelné.

U tohoto mostu se nacházel v době bombardování i Otakar Špecinger, kterému tehdy bylo lehce přes dvacet let. Toho dne šel směrem z nádraží Nelahozeves (tehdy nádraží Veltrusy) do Veltrus. Nálet ho zastihl právě před mostem. Na mou otázku, zdali viděl, jak bomba zničila konstrukci, pan inženýr Špecinger odpověděl: „To byla tak těžká mlha, že teprve, když jsem procházel, tak jsem to viděl.“

Paní Ludmile Čapkové bylo tehdy deset a půl roku a v miřejovickém domě, kde bydlí i v současnosti, žila i v době nepodařeného náletu. Vzpomíná si, že bomby kromě toho, že poničily most, dopadly i na miřejovická lada. Dříve ho lidé obhospodařovali – každý měl svůj kus, který sekal a udržoval. V dnešní době lada zarůstají travou. Bomby zde vytvořily krátery, na které se paní Čapková chodívala s ostatními dětmi dívat a hrát.

Během bombardování se paní Čapková nacházela doma jen s maminkou a se svými sourozenci. Všichni se šli schovat do sklepa společně s připraveným ruksakem, kde měli nejdůležitější doklady. Na mou otázku, co tehdy pociťovala, odpověděla: „To víš, že jsme se báli. Byli jsme malí, sestra o dva roky starší, bratr o pět let mladší. Maminka byla rozumná a klidná žena. Zachovala vždycky klid. Nešlo to. Táta tu nebyl, byla tu sama. Hned přijel. Byl někde v Kolíně na práci. Dělal v energetických závodech.“ Tlaková vlna jim vysklila okna, která později zatloukli papíry. Nikomu z její rodiny se nic nestalo.

Jaroslav Loužecký z Veltrus, jemuž bylo v době devět let, si bombardování moc nepamatuje. Ví, že byl poničen most, zemřela paní Fárová a pan Holaj. Okna po nevydařeném náletu vysklená neměli. Pan Loužecký si více si vzpomíná na událost, kdy hloubkaři na konci dubna 1945 stříleli na německá letadla na bývalém letišti, v jehož místech dnes stojí Kaučuk. Dokonce jedna ze střel trefila i jejich dům a odloupla kus omítky.

Kronika Nelahozevsi

Událost zaznamenal i kronikář Nelahozevsi František Hovorka, tehdejší řídicí učitel Základní školy Nelahozeves. Místní kronika se ale události věnuje jen stručně, protože všechny záznamy z let 1939 – 1945 byly prováděny zpětně.

Dne 28. XII. 1944 po 2. hodině odpolední svrhla nepřátelská letadla na osadu zdejší obce Hleďseb I., v jejíž blízkosti nalézá se elektrárna Miřejovice, celkem 9 bomb 1q těžkých. Při náletu byl rozbořen dům p. Arnošta Fáry čp. 3, v jehož troskách nalezla smrt jeho žena Klotilda Fárová. Značně byl poškozen dům p. Jos. Reiniše čp. 14, v jehož blízkosti dopadla též bomba. Domy v okolí dopadu bomb ve vzdálenosti 300 m měly rozbitá okna a značně poškozené střechy. Samotná elektrárna, která pravděpodobně měla býti zasažena, poškozena nebyla.

Narozeniny na smutné výročí

Paní Jiřina Švecová (roz. Dandová) se narodila v den náletu v půl osmé ráno a v tomto videu vypráví svůj příběh.

Když padaly bomby

Ing. Josef Stupka nálet přímo zažil jako sedmnáctiletý mladík a publikoval několik knih a článků o Kralupech, v nichž zveřejnil i svoje vzpomínky na nálet. Kralupy TV s ním k tomuto významnému výročí zveřejnila rozhovor.

Fotogalerie z náletu na Kralupy nad Vltavou

{avatargalleria src=picasa search=useralbum string=$108656914480158124299/NaletNaKralupyNadVltavou1945$ height=600px imgcrop=height cr=false theme=classic count=100 auto=false/}

Text: Soňa Brunnerová
Foto: archiv Ing. J. Stupky, archiv Jiřiny Švecové
Spolupráce: Turistický portál Kralup nad Vltavou – www.kralupynadvltavou.info