I u dobrovolných hasičů musí v případě výjezdu koníčky a rodina stranou, říká nový velitel hasičské jednotky Jan Gregor

Obnovený sbor nelahozeveských hasičů si dosud většina lidí spojovala zejména s osobou Radka Modese jako starostou hasičského sboru. Nyní se však neméně důležitou figurou stává velitel “oživené” nelahozeveské hasičské jednotky. Po osmi letech, během nichž tuto funkci formálně zastával Stanislav Kuchta (57), došlo ke generační výměně: Na včerejší výroční schůzi jmenovala starostka Nelahozevsi Petra Urbanová novým velitelem Jana Gregora (32), profesionálního hasiče a nelahozeveského rodáka.

Pane veliteli, pokud si vezmu příměr z jednoho slavného českého filmu, tak se o vás dá říci: Vyučil jsem se hasičem, pak jsem nastoupil jako hasič – a pořád jsem hasič. Byl to tedy váš sen od dětství, nebo nějakou roli sehrála náhoda?

Sen od dětství to ani nebyl, to jsem měl jiný – popelář nebo řidič autobusu :-). Spíše v 8. třídě na ZŠ, kdy jsme se museli rozhodnout, jaké bude naše povolání, jsem narazil na střední odborné učiliště Příbram – obor automechanik se zaměřením na požární techniku.

Má tento obor nějaké kořeny ve vaší rodině?

Kořeny v rodině hasičina nemá. Všichni pracovali na železnici, i otec, a když se teď zamyslím, tak vlastně jsem s ním chodil k drážním hasičům, kde měl na starosti jejich budovu. Ta práce se mi jako malému klukovi líbila, takže snad i toto hrálo významnou roli. Jinak mám rád tuto práci, je různorodá, od požárů, dopravních nehod, až například pro pomoc zdravotní službě při transportu zraněné osoby nebo povodně, a v neposlední řadě pomoc ostatním lidem v nouzi. Hlavně toto povolání nejde dělat pro peníze, u hasičů nikdy nezbohatnete, jak si někteří lidé myslí.

Hasičská jednotka Českých drah v Kralupech nad Vltavou byla sice loni v létě převedena pod Správu železniční dopravní cesty, přesto lze říci, že již šestnáctým rokem pracujete stále pro stejného zaměstnavatele. To je na dnešní dobu poměrně neobvyklé.

Pro tuto složku jsem se v prvé řadě vyučil a udělal si dálkově střední školu, takže oproti dnešní době jsem měl po vyučení zajištěnou práci. Jinak chápu váš údiv, že jsem vydržel tolik let u stejného zaměstnavatele – znám plno vrstevníků, kteří střídají zaměstnání. V dnešní době si musíte vážit, že máte trvalé zaměstnání. Jinak jak už jsem říkal, tato práce mě baví a hlavně je různorodá – a jinde jsem se nesetkal s takovou soudržností lidí, kteří tuto práci vykonávají.

U kralupské železniční jednotky jste působil i v době povodní v roce 2002, které katastrofálně postihly mimo jiné právě Kralupy nad Vltavou. Co vám z té doby nejvíce utkvělo v paměti?

V roce 2002 jsem vykonával náhradní vojenskou službu, ale pamatuji povodně v roce 1997 na severní Moravě a v loňském roce na severu Čech. Jediné zážitky, co z těchto přírodních katastrof máte, je pouze bezmoc lidí a beznaděj, že jim nemůžete nikterak pomoci. Chápu, všichni civilní lidé, kteří toto osobně neprožili, nemohou pochopit, jaké to doopravdy je, když lidé přichází o vše, co za celý život vybudovali. Jste např. celý týden někde, kde to ani neznáte, pracujete skoro 24 hodin denně, v mokru, v blátě a špíně, spíte například v autě, v noci jezdíte tichými ulicemi města s příslušníky policie, aby někteří nenechavci nevykrádali to, co voda ponechala v pořádku. Nemáte většinou ani základní hygienické zázemí a kolikrát ani jedno teplé jídlo denně, a přeci se najdou lidé, kteří toto vykonávají – hasiči, policie, armáda a další. Jinak vás potěší, když vám cizí lidé přinesou horké kafe nebo čaj a vy s nimi prohodíte pár slov.

Otázce vděku lidí za záchranu nebo pomoc se věnoval i seriál Sanitka – několikrát zde bylo ukázáno, že záchranáři se dočkají díků jen velmi zřídka.

To je pravda. V tomto povolání se vám nikdy nedostane ocenění, ale kvůli tomu to neděláme. Ať se zeptáte policistů, záchranky, kohokoliv – tak nikdo vám neřekne, že by třeba někdo přišel a poděkoval by vám. Spíš naopak. Může to být tak před osmi lety – v Kralupech na Štědrý den rodina odešla do kostela, mezitím jim chytnul byt. A pak nás podezřívali, že jsme jim ukradli pět tisíc – z vyhořelého bytu.

Nebo se stane, že když někoho vyndáte ze zmuchlaného auta a musíte kvůli tomu rozstříhat střechu, tak dostanete ještě pomalu vynadáno, že jste mu zničili auto.

Jaký zásah vám nejvíce utkvěl v paměti?

Za těch šestnáct let jich bylo… Tak třeba namátkou: na silnici na Mělník je odbočka do Spomyšle. Tam byla nehoda osobního auta, dva mladí kluci, od pohledu smažky. Na místě byli mrtví. Po čtrnácti dnech nám volali z Mělníka, že se při pitvě zjistilo, že jsou HIV pozitivní. Při takovýchhle pracích musíte mít samozřejmě minimálně dvoje chirurgické rukavice…

…ale člověku z toho dobře asi není.

Ano, bylo to docela nepříjemné – člověk má rodinu, děti, a když vám pak tohle zavolají…

Další nepříjemný zásah byl u Neratovic na přejezdu, začátkem prázdnin. Dědek s babkou naložili vnučku v Mělníku do stodvacítky a vezli ji směrem na Prahu. Závory byly dole, z obou stran kolona, dědek všechny předjel a švihnul to přímo pod vlak. Oba důchodci na místě mrtví, holka taky. Pak nám svědkové říkali, že v tom autě byly čtyři osoby, jenže my jsme našli jenom tři. Až po podrobném zjištění jsme našli další šestileté dítě, které se tím nárazem dostalo do meziprostoru pod přední sedačku. Když jsme kluka vyndali, tak sice žil, ale než jsme ho donesli do vrtulníku, tak kolegovi zemřel v rukou.

Nejhorší je, když jsou v tom zamotané děti, ale člověk si to nesmí připouštět.

Ocitl jste se někdy v ohrožení života?

Mockrát. Někam přijedete, většinou je to neznámý objekt. Zkuste si to i u sebe doma – dejte si pásku přes oči a zkuste se pohybovat. To je při požárech běžné – otevřete dveře, nic nevidíte. Jen tma, kouř, teplo. Základ naší práce ale je, že si musíme navzájem důvěřovat. Jak se po pravdě říká: „Odkud lidé utíkají, tam hasiči musí jít.“

Zkuste těch několik smutných příběhů vykompenzovat něčím veselejším…

V roce 2005 proběhlo obrovské cvičení. Začalo to zhruba kolem třetí hodiny v Praze v Holešovicích a další útok na vlak byl tady v Kralupech.

Pár dnů předtím volali v Kralupech z nádraží, že ve vlaku je bomba. Tak si říkáme – to není možný, vždyť to má být až za tři dny. Přijeli jsme tam a ukázalo se, že to není žádné cvičení. Z Kladna přijel pyrotechnik se psem, pes to očuchal a označil to jako bombu. To už bylo na pováženou. Vlak jsme nechali přetáhnout na odstavnou kolej, přivezli robota. Pyrotechnik s pomocí detektorů zjistil, že uvnitř je střelný prach. Robotem to vytáhl ven a pak se zjistilo, že zřejmě nějaký zahrádkář si vezl obkladové pásky v krabici od zábavné pyrotechniky.

Přenesme se teď z Kralup přímo do Nelahozevsi. Hasičstvo má v naší obci dlouhou tradici, ale po roce 1989 v podstatě zaniklo. Jako nelahozeveského rodáka se vás musím zeptat – proč trvalo dvacet let, než se hasiči opět vzchopili?

Jak sám víte, v roce 2010 se našlo pár nadšenců a super lidí zapálených do této práce, kteří zde pracují jak na technice, tak i pro obec. Například v loňském roce jsme byli pomoci v mateřské školce, každoročně upravujeme část pozemku kolem kostela, společně s myslivci jsme provedli úklid podél silnic po neukázněných občanech. Na náklady SDH jsme vlastními silami částečně opravili z nejhoršího garáž v Lešanech a v neposlední řadě si myslím, že i suplujeme obec v kulturní činnosti. A proč hasiči zanikli po roce 1989? To se musíte zeptat tehdejších členů – myslím si, že v první řadě si nevychovali svoje nástupce, jako to děláme my.

Zastupitelstvu jste na podzim navrhovali, aby zřídilo hasičskou zásahovou jednotku. Později se ukázalo, že jednotka byla založena už před osmi lety a že jejím velitelem byl po celých těch osm let až do současnosti váš náměstek a člen zastupitelstva Stanislav Kuchta. Nepřipadá vám to jako dobrý námět na pokračování Kroniky města Kocourkova?

Na tuto otázku se hlavně musíte zeptat minulých zastupitelů a Standy Kuchty, proč to tak bylo. My jsme poukazovali na to, že jednotka existuje, jelikož nám to sdělili na Územním odboru HZS Mělník, ale bohužel neměli zřizovací listinu, která se pak našla v listopadu loňského roku na úřadě.

Nyní jste se stal velitelem jednotky, která ale zatím existuje pouze na papíře. Jaké budou další kroky, aby jednotka začala plnit svou funkci?

Koncem roku 2011 jsme s paní starostkou měli pracovní schůzku, kde jsme si stanovili, jak budeme dále postupovat, v ruce jsme měli pouze zřizovací listinu. Jiné doklady se za tu dobu nenašly. Paní starostce jsem připravil veškeré dokumenty k legalizaci jednotky, například jmenovací dekret velitele, žádost pro HZS Středočeského kraje, dohody pro členy atd. Takže do konce roku 2011 se stihl odvolat dosavadní velitel a jmenovat nový, s tím souvisí i odeslání zřizovací listiny, žádosti

o vyjádření k jmenování na HZS. Byl připraven jmenovací dekret pro velitele, dohody pro členy jednotky. Do konce ledna 2012 chceme stihnout poslat členy na lékařské prohlídky a musí podepsat s obcí dohody  o členství. Jakmile toto bude splněno, musím odeslat na územní odbor Mělník potvrzení, že všichni členové mají podepsané dohody a platné lékařské prohlídky plus jeden formulář, na základě kterého si středočeské sektorové operační informační středisko (SOIS) Mladá Boleslav zavede do evidence naší jednotku a členy jednotky s jejich čísly mobilních telefonů.

Podle platné legislativy jste povinni vyjet k zásahu do deseti minut od nahlášení nejméně ve čtyřech lidech. Ve dne či v noci, v létě či v zimě, v úterý nebo v sobotu. Jak to chcete zajistit, když vyškolených lidí máte všehovšudy šest a každý z vás má své vlastní zaměstnání, rodiny, koníčky?

Čtyři členové jednotky jsou podle plošného pokrytí jednotek požární ochrany, ve kterém je naše obec zařazena jako JPO 5, jen minimum. Zatím jsme v počátcích a přináší to nemalé finanční náklady – například za lékařské prohlídky nebo ochranné prostředky. Zatím nás je šest, z toho tři jsme tzv. univerzální – to znamená, že se můžeme vzájemně zastupovat.

Časem ale chceme dosáhnout plného počtu, což čítá devět členů. Jednotka má v názvu dobrovolná, tudíž je to dobrovolná činnost členů, ale samozřejmě, že mají také nějaké povinnosti. Bohužel v případě výjezdu musí koníčky a rodina stranou, s tím jsme do toho šli. Pokud je člen v zaměstnání, má podle zákona nárok na uvolnění ze zaměstnání v mimořádných událostech, což je výjezd jednotky. Vím, že plno jednotek kromě profesionálních nedokáže splnit tento časový limit a SOIS s tím také počítá – nikdo se nemusí bát. Žádné sankce za nevyjetí jednotky z jakéhokoliv důvodu nehrozí.

Když se vrátíme na začátek vaší otázky, pro tyto podmínky, jak uvádíte, jsou podle zákona zřízené profesionální jednotky.

Jak konkrétně budete napojeni na poplachový systém? U koho z vás zazvoní telefon, až vás mělnická centrála bude volat do akce?

Vždy nás bude svolávat SOIS Mladá Boleslav, pod které spadáme, podle poplachového plánu obce, a to buď dálkově sirénou, nebo zadanými telefonními čísly všech členů, která jsem povinen nahlásit na toto operační středisko. Tam už dneska všechno řídí počítač. Operátorka si jen ťukne na jednotku Nelahozeves a nám všem přijdou esemesky se stručným popisem události.

Dobře, a dál? Začnete se svolávat mezi sebou?

Ne, každý se oblékne a přijede do hasičárny. Odtamtud se odjíždí společně k zásahu.

Co když někdo bude dál od obce a nestihne přijet?

Ano, může se stát, že se tam sejdeme dva nebo tři. Pak odjedeme a zbytek se dopraví na místo později po vlastní ose. Protože máme působnost pouze na Nelahozeves, tak to zase tak velký problém není. Ale může se stát i to, že nás bude tak málo, že budeme muset na operační oznámit, že jednotka nemůže vyjet.

To je ale problém všech dobrovolných jednotek, ale s tím se v systému počítá – takováto jednotka se povolává na poslední práce. Nejdřív přijedou profesionální hasiči, uhasí, pak si zavolají „dobráky“ na dokončovací práce a odjíždějí.

Nebudete teď trochu ve schizofrenní pozici? Co když bude k požáru v Nelahozevsi současně zavolaná kralupská železniční jednotka i nelahozeveští hasiči?

To mi problém nedělá. V určité situaci tam budu za jedny a pak zase za ty druhé. Navíc velitele může pro daný zásah dělat i někdo jiný než já – jak už jsem říkal, tři z nás jsou navzájem plně zastupitelní.

Oživením jednotky vznikne určité dvojvládí. Radek Modes bude nadále starostou hasičů, vy velitelem jednotky. Kdo komu vlastně bude šéfovat?

Ubezpečuji vás, že žádné dvojvládí nevznikne. Radek Modes je starosta v SDH a v této organizaci je tzv. nadřízený on a já do jeho kompetencí nezasahuji, oproti JSDHO, kde především je naše nadřízená paní starostka, pod ní přímo spadám já, jako velitel JSDHO a ručím za celou jednotku, a Radek Modes je můj zástupce. V SDH máme taky každý své pravomoci a povinnosti a navzájem si do toho „nekecáme“, a jelikož sedíme tzv. na dvou židlích (SDH, JSDH), nevidím důvod, proč bychom měli mít dvojvládí. Samozřejmě SDH a JSDH úzce spolupracuje, všichni členové v jednotce jsou i v SDH. Toto je v 99 % funkční u všech jednotek v celé republice.

V předloňských komunálních volbách jste kandidoval za KSČM jako nezávislý. Považujete se za příznivce této strany?

Nemáte úplné informace, jelikož mi upíráte mou kandidaturu ještě v jedněch komunálních volbách 🙂 Já jsem na kandidátce za KSČM kandidoval ve dvou obdobích. Tato otázka nemá vliv na mé působení v JSDHO, ale odpovím. Za tuto stranu mě oslovila členka, zda bych neměl zájem být na kandidátce za tuto stranu v komunálních volbách. Upřímně řeknu, že se za toto rozhodnutí v žádném případě nestydím, a pokud mě opět osloví, nedělá mi problém opět kandidovat.

Když člověk navštíví zasedání zastupitelstva, občas nestíhá sledovat množství problémů, které se ze všech stran na naši samosprávu valí. Kdybyste byl v komunálních volbách zvolen, čemu byste věnoval největší pozornost?

Byl bych špatný člen SDH, kdybych nevěnoval pozornost sboru dobrovolných hasičů :-), ale v prvé řadě bych věnoval pozornost zájmům svých voličů, jelikož zastupitel je pro občana, nikoliv občan pro zastupitele. Nicméně, tato vaše otázka má přijít až za dva roky, kdy budou komunální volby.

Kde budou nelahozeveští hasiči za pět let?

V dnešní době záleží hlavně na penězích, jelikož to vidím z profesního hlediska. Bohužel nemám na rameni kocoura a v ruce křišťálovou kouli, abych vám mohl odpovědět, ale upřímně vám mohu říct, že se budu snažit, aby situace byla lepší než v začátcích, a doporučím vám: přijďte za těch pět let a povíme si.