• Titulní stránka

Touha dojet až do cíle je lék a motor na všechno, říká dálkový cyklista Václav Michovský ml.

Václav Michovský ml.
Knihu “Jelo nás pět”, která vyšla letos na jaře, jsem začínal číst v podstatě jako povinnou četbu v rámci přípravy na rozhovor. Zpočátku vlažnější tempo četby se však postupně zrychlovalo, prvotina Václava Michovského ml. o jeho předloňské cyklistické výpravě na chorvatské pobřeží si mne získala. A podle ohlasů na Facebooku jsem zdaleka nebyl sám. Co napsání knížky předcházelo a kam se nelahozeveský sportovec a novinář v jedné osobě chystá šlapat letos?


Tvá kniha vznikla až rok a půl po vašem návratu z Chorvatska. Mezitím jste stihli jet ještě do Dánska. Nemíchaly se ti ty zážitky dohromady?

Začal jsem psát právě proto, aby se mi nemíchaly. Když jsme odjížděli do Chorvatska, neměl jsem žádnou ambici psát knížku. Až když jsme se další rok vrátili z Dánska, tak jsme si uvědomili, že se nám to míchá dohromady a že si nejsme schopni vybavit, co bylo v Chorvatsku a co v Dánsku. Vedli jsme si deník, každý den jsem napsal jednu až dvě stránky rukopisu. A po návratu jsem se rozhodl z něho udělat něco trochu rozsáhlejšího. Díky deníku jsem si pak překvapivě začal vybavovat i spoustu detailů. Ale že z toho bude knížka, mě nenapadlo ani náhodou. Až když to postupně rostlo a bobtnalo, tak jsem si začal říkat, že to možná vydá na knihu.

Takže teď začneš psát o Dánsku?

Knihu o Chorvatsku jsem psal asi půl roku. Dánsko nechám uležet, stejně jako předtím Chorvatsko. Teď odjíždíme do Portugalska, takže jestli nějaká další knížka bude, tak spíš o Portugalsku – a o Dánsku až později. Kamarádi si ze mě dělají srandu, že je to jako Hvězdné války, které jsou taky na přeskáčku.

Nebojíš se, že to bude fádní, když budeš psát znovu o tomtéž?

Budu muset trochu změnit styl. Psát o třiceti nebo čtyřicetidenní cestě do Portugalska den po dni by asi fádní bylo. Za tak dlouhou cestu toho ale určitě spoustu zažijeme, tak si budu moci snad dovolit zredukovat vyprávění na to nejzajímavější.

P6271077
Na chorvatském pobřeží (2012) | Foto: archiv Václava Michovského ml.
Na chorvatském pobřeží (2012) | Foto: archiv Václava Michovského ml.
Kniha je psaná hovorovou češtinou. Jak ti šla přes pero?

Strašně špatně. Když jsem začal psát, psal jsem spisovně. Asi po dvou stránkách jsem to ale smazal a začal znovu. Nejdřív mi bylo trochu proti srsti psát “kterej”, “dobrej”, a to jsou tam i mnohem horší tvary. Word mi to navíc všechno podtrhával, a když jsem se dostal asi na padesát stránek textu, tak vyskočila hláška, že už je tam tolik chyb, že už to nebude dál opravovat. Každopádně k tomuhle stylu vyprávění se to hodí víc než spisovný a strojený jazyk.

Použitý jazykový styl kontrastuje s pestrostí jazyka či originalitou přirovnání, kterými se kniha jen hemží. Pomohlo ti nějak při psaní tvé dosavadní studium žurnalistiky?

Asi ne. Kdybych neuměl psát, tak bych se na žurnalistiku ani nedostal. Styl si musíš vypracovat a najít sám v sobě a pak ho rozvíjíš tím, že píšeš. Naučit se to nedá.

Dají se nějak srovnat cesty do Chorvatska a do Dánska? Hlavní rozdíl byl asi v počtu účastníků…

Ano. První cesta vznikla jako hec – po maturitě jsme se nechtěli rozprchnout. Vyjeli jsme v pěti, takže věci, které jsme na cestu potřebovali, se daly rozložit mezi víc lidí. Celkově je to samozřejmě taky větší sranda. Na druhou stranu je při větším počtu lidí větší riziko, že se někomu třeba rozbije kolo. Je i těžší se na některých věcech dohodnout.

Cesta do Chorvatska pro nás všechny byla velký zážitek, ale ne každý z nás asi počítal s tím, že by měl za rok něco podobného opakovat. Takže Vilda Ernest a Kuba Kulhan si na další léto naplánovali už jiný program a Marek Simon, který z první cesty odstoupil ve Vídni, už po další podobné výpravě netoužil. Takže do Dánska jsme jeli ve dvou já s Davidem Těthalem.

Teď do Portugalska už ale pojedeme zase ve čtyřech. Já s Davidem budeme absolvovat svoji třetí cestu, pak znovu pojede Vilda a připojí se Pavel Růžek z Nelahozevsi. Ten s námi měl jet už do Chorvatska, ale na poslední chvíli z toho vycouval. Teď už snad opravdu pojede.

P7032392-2
A o rok později v Dánsku. | Foto: archiv Václava Michovského ml.
A o rok později v Dánsku. | Foto: archiv Václava Michovského ml.
Proč jste se rozhodli právě pro Portugalsko? Je to dvakrát dál než vaše dosavadní cesty…

…skoro třikrát, protože nepojedeme přímou trasou, ale chceme jet podél španělského východního pobřeží okolo Barcelony až dolů na Gibraltar – to je první velký cíl. Odtamtud se vrátíme do Lisabonu. Ve výsledku to bude přes tři tisíce kilometrů.

A pokud jde o směr, tak poprvé jsme jeli na jih do Chorvatska a pak na sever do Dánska, takže zbýval východ a západ. Na letošek jsme plánovali Ukrajinu a Černé moře, ale vzhledem k politické situaci jsme zvolili západ.

Rumunsko a Bulharsko vám připadá málo ambiciózní?

To ne, pro západ jsme se nakonec rozhodli i s ohledem na rodiče. Nejdřív jsme chtěli do Francie, ale pak někdo prohlásil – když na západ, tak úplně na západ.

Takže příště si ten jih budete muset ještě zopakovat a dojet až na Sicílii.

V tomhle směru bych nepředbíhal. Příští rok máme bakalářské práce a státnice, takže nebude asi moc času na přípravy.

Kolik činí počáteční investice na takovou akci?

Když chceš mít nepromokavé brašny, nějaké rozumné oblečení a dobře připravené kolo, tak to celkově vyjde na takových pět šest tisíc. A to zaplatíš ještě než vyjedeš. Pro nás jako studenty je to samozřejmě hodně, proto se letos snažíme sehnat nějaké sponzory, kteří by nám pomohli náklady na cestu aspoň trochu zmírnit. Pak taky záleží, jak tu cestu trávíš. Můžeš spát v hotelech, nebo v lese jako my. Když si budeš sám vařit na vařiči, tak taky dost ušetříš.

Když ale prší tři dny za sebou, tak už se to asi bez hotelu nedá…

V Dánsku nám pršelo prakticky týden v kuse. Pod mrakem bylo i v létě třeba patnáct stupňů, a když je člověk pořád promoklej, tak je to hodně nepříjemný.

Na co by si měl dát největší pozor někdo, kdo by se vaším výletem chtěl inspirovat?

Těch věcí je asi hodně. Myslím ale, že nejdůležitější je chtít tam dojet. Ta touha je lék a motor úplně na všechno. Je taky důležité nepřistupovat k tomu jako k závodu. Spousta lidí vyhoří na tom, že si říká: dneska musím ujet 150 kilometrů a zítra dalších 150, abych tam byl za týden. Je důležité si na to udělat čas, abych věděl, že když bude třeba hodně špatné počasí nebo se mi rozbije kolo, tak se můžu třeba na dva dny zastavit. Když si vezmeš týden dovolené a za ten to chceš ujet, tak si to tolik neužiješ. To je taky důvod, proč se to snažíme dělat teď, dokud máme dlouhé prázdniny.

 vyr 741michovsky obalka01

Výrobní cena Václavovy knihy je 142 Kč. Pokud za ni budete ochotni dát více, uděláte cyklistům radost - letošní "trip" do Portugalska bude pro mladé sportovce finančně poněkud náročnější. Knihu lze zakoupit přímo u autora (e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., tel. 606 760 256).

Nastala někdy nějaká situace, kdy jste si už opravdu nevěděli rady?

Měli jsme opravdu velkou kliku, protože karamboly se nám vyhýbaly, a to na cestě i mimo sedlo. Dokonce jsme zatím ani jednou nepíchli. Asi bych ale zmínil příběh z cesty do Chorvatska – kousek od rakousko-slovinské hranice jednomu z kluků praskl drát ve výpletu, a byli jsme zrovna v místě, kde do nejbližšího města bylo nějakých deset patnáct kilometrů. V tu chvíli jsem opravdu nevěděl, co budeme dělat. Kulhy ale šáhnul do tašky a vyndal bič a náhradní drát. Díky tomu jsme mohli kolo rozebrat a drát vyměnit. Oprava nám zabrala dvě hodiny.

Je tedy třeba s sebou vozit mobilní cykloservis?

Záleží, kudy člověk jede. Do Dánska jsme brali jen základní věci, protože jsme věřili, že jedeme civilizovanou krajinou, kde můžeme v krajním případě zazvonit i u někoho doma. A taky jsme toho nemohli s sebou tahat moc, protože jsme jeli ve dvou. Ale do Portugalska už povezeme vybavení víc, možná i náhradní přehazovačku. Je to pár kilo navíc, ale můžeme to rozložit mezi víc lidí.

Ale vrátím-li se k tvé předchozí otázce, snáz by se mi odpovídalo na otázku, kdy mi bylo nejlíp…

…asi u moře, ne?

Jasně, ale hlavně mám opravdu silný zážitek z chování lidí, které potkáváme. V Rakousku nás důchodkyně pozvala na večeři, chtěla nás u sebe nechat přespat. V Dánsku jsme spali u starších manželů přímo doma v podkrovním bytě. Je pro mě nepředstavitelné, že by se něco podobného stalo u nás.

To musí mít maminka radost.

Ano, máma to prožívá, bojí se a vždycky je ráda, když už jsem zpátky. V tomhle směru je mi jí trochu líto, ale věřím, že už si za ty dva roky zvykla.

Každopádně tvoje posty, co posíláš z cest na Facebook, poctivě lajkuje…

Facebook se opravdu chytnul a máma s babičkou patří mezi naše nejvěrnější fanoušky.

A co táta?

Kdyby byl v našem věku a měl okolo sebe takovou partu, tak by byl první, kdo by se přidal.

Knížka je už rozebraná?

První vydání mělo devadesát kusů, a původně jsem chtěl vydávat padesát, ale přemluvili mě, abych to zvednul na devadesát. Nenapadlo mě, že by knihu chtěl číst někdo kromě rodiny a nejbližších přátel. Devadesát kusů ale zmizelo za týden, takže jsem musel objednat dotisk. Moc mile mě to překvapilo.

K moři na kole

Facebookové stránky kluci založili až po návratu z Chorvatska. O rok později už ale na nich průběžně publikovali deník z cesty do Dánska. Podobně tomu bude i letos při výpravě do Portugalska, která začíná 15. června.

470206 381473591901830 57895041 o
Jelo jich pět. Zleva: Václav Michovský, Marek Simon, David Těthal, Vilém Ernest, Jakub Kulhan. | Foto: [url=https://www.facebook.com/kMoriNaKole]Facebook K moři na kole[/url]
Jelo jich pět. Zleva: Václav Michovský, Marek Simon, David Těthal, Vilém Ernest, Jakub Kulhan. | Foto: [url=https://www.facebook.com/kMoriNaKole]Facebook K moři na kole[/url]
Hodláš se sportu věnovat i ve své budoucí novinářské kariéře?

Ano, na žurnalistiku jsem nastupoval s tím, že bych chtěl být jednou sportovní novinář, a považuji to za výhodu. Každý rok vyleze z naších vysokých škol sto absolventů novinařiny a v kontrastu s tím stále klesá počet míst, kde by se mohli uplatnit. Pak má větší šanci ten, kdo dobře rozumí nějakému konkrétnímu oboru. Já se ve sportu pohybuju celý život, takže věřím, že místo v nějaké sportovní redakci najdu.

Jako fotbalista jsi kdysi začínal v pétézetce, ale dnes chytáš za Štětí divizi, do níž jste loni postoupili jako vítězové krajského přeboru. Udržíte se?

Byl bych špatný hráč, kdybych říkal, že ne. Ale bude to strašně těžké, protože jsme šest kol před koncem předposlední a z naší skupiny sestupují tři nebo čtyři týmy. Samozřejmě si to prohráváme i sami, ale atmosféra na mě působí tak, že lidi, kteří o tom rozhodují, Štětí v divizi nechtějí.

Počkej, o tom snad rozhodují body a ne přání nějakých lidí.

Bylo by hezké, kdyby to tak bylo. Například před dvěma týdny jsme remizovali s Chomutovem, který je jedním z našich konkurentů v boji o záchranu v divizi. Vedli jsme 3:0, postupně jsme dostali dvě červené karty. Z pozice rozhodčího to bylo obhajitelné, byť jsme po zápase cítili trochu křivdu. Co ale nepochopím, že naši hráči za tyhle červené dostali trest na osm a sedm soutěžních zápasů, což je prakticky do konce sezóny. To je trest, který se běžně uděluje třeba za to, že někomu nadvakrát zlomíš nohu. A tady to bylo za sprosté slovo na adresu rozhodčího. To je neadekvátní a nejsem přesvědčen o tom, že v divizi je všechno tak, jak má být. A to je jenom divize, kde o nic nejde. Nedělám si iluze, jak to vypadá ve vyšších soutěžích.

Máš vůbec chuť do takových zápasů nastupovat?

Spíš mám ty pocity po zápasech. Člověk si říká, že na to týden trénuje, někam jede, a přitom tři lidi vědí dopředu, jak to dopadne. V takových chvílích si říkám, jestli není lepší sednout na kolo a někam se jet projet. Tam žádný rozhodčí není.

brozany1
Jako brankář SK Štětí | Foto: Milan Richtr
Jako brankář SK Štětí | Foto: Milan Richtr
V úvodu své knihy ses přiznal, že bys nejspíš nedokázal psát o něčem, co jsi sám neprožil. Mohl bys tedy vydat něco o fotbale.

Mám pocit, že kdybych chtěl napsat něco z fotbalového prostředí, že bych zabřednul právě do těch směrů, které jsme tady nakousli, a že bych si tím udělal strašně moc nepřátel. Takže bych se od toho radši držel dál. Chci psát o pozitivních věcech.

Když jsem se při čtení tvé knihy blížil ke konci, bylo mi čím dál jasnější, že knížka končí dojezdem k moři a nikoliv návratem domů. Jak jste se vraceli z Chorvatska domů, prozrazovat nebudu – to se každý může dočíst v knize. Jak se budete vracet z Portugalska?

Jsou tři možnosti – vlakem, autobusem nebo letecky. Vlakem je to hodně komplikované na přestupy a hlavně šíleně drahé. Přímý autobus z Portugalska nejezdí, nejdřív bychom se museli nějak dostat do Madridu, Barcelony nebo Paříže, kde už se dá nějaká přímá linka najít. Nakonec jsme se rozhodli pro letadlo. Je ale velký problém, kdy koupit letenky. Kupovat je teď je obrovské riziko, protože nevíš, kdy tam dojedeš a jestli tam vůbec dojedeš. A když je koupíme až na místě, tak budou zase moc drahé. Zatím to tedy vypadá tak, že budeme mít doma spojku, která bude denně sledovat ceny letenek. A my, až budeme třeba někde na hranicích Francie a Španělska a budeme věřit, že tam opravdu dojedeme, tak bychom je přes tohohle člověka objednali.

studentske
Jako reportér Studentských televizních novin (2010)
Jako reportér Studentských televizních novin (2010)
Nelahozeveský rodák Václav Michovský ml. (21) studuje druhým rokem žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od roku 2011 působí jako redaktor Nelahozeveského zpravodaje. K médiím ale přičichnul už na střední škole jako reportér Studentských televizních novin Dvořákova gymnázia v Kralupech. Letos mu vyšla kniha Jelo nás pět popisující jeho cyklistickou jízdu z Nelahozevsi na pobřeží Chorvatska, kterou absolvoval v roce 2012 společně se čtyřmi bývalými spolužáky z gymnázia.

Vedle studia a psaní se intenzivně věnuje fotbalu. Na hřišti TJ PTZ Viktorie Nelahozeves se poprvé objevil v sedmi letech a stejně jako jeho otec a oba dědové si zvolil dráhu brankáře. Členem nelahozeveského oddílu je dodnes, od svých dvanácti let ale trvale hostuje u jiných fotbalových klubů. Po krátkém angažmá v kralupské Čechii zakotvil na čtyři roky v FK Neratovice-Byškovice, kde hrál za dorost divizi a krajský přebor. Poté krátce hostoval v Kladně, nyní hraje třetí sezónu divizi za SK Štětí.

Reportážní snímek z cesty do Chorvatska

Cyklistika

Přidat komentář


Provozovatelem portálu Nela.cz je Občanské sdružení Nelahozeves. Nejedná se o oficiální stránky obce. Obsah těchto stránek může být šířen pouze v souladu s licenčními podmínkami.