• Titulní stránka

Jak (ne)běhat Miřejovický půlmaraton

Seznam článků

titul
Radka Churaňová (vlevo) si letos na Miřejovickém půlmaratonu doběhla pro páté zlato.
Radka Churaňová (vlevo) si letos na Miřejovickém půlmaratonu doběhla pro páté zlato.
Rok se s rokem sešel a prázdniny nám opět rozpůlila populární běžecká akce Miřejovické půlení. Na start osmého ročníku hlavního závodu, Miřejovického půlmaratonu, se o slunečné sobotě 30. července postavilo 130 běžců, z nichž 129 závod dokončilo. Letos jsem byl premiérově mezi nimi (těmi co dokončili), takže letošní reportáž bude trochu jiná než ty minulé, suché zpravodajské…

Už když jsem se na závod připravoval, věděl jsem, že základem úspěchu je správné rozvržení sil, přičemž o Miřejovicích to platí dvojnásob. Dokud běžíte alejí veltruského parku, jste ještě plni optimismu. Ale prakticky nestíněný asfaltový úsek od Všestud přes Dušníky do Dědibab a zase zpět už vás trochu otestuje. Slunci tady prostě neutečete, a o to důležitější je nepřepálit začátek.

Opravdu tedy netuším, proč jsem si myslel, že bych toho krásného slunečného letního dne mohl celých 21 km udržet tempo vodiče na 1:40, kterého jsem krátce po startu spatřil před sebou a jehož rychlost mi v té chvíli ještě celkem vyhovovala. Přitom můj osobák je 1:42 a zaběhl jsem ho za mnohem příznivějších klimatických podmínek… A známá poučka všech zkušených běžců je, že z každé vteřiny tempa nad vaše možnosti se může ve druhé polovině vyklubat minuta ztráty… ale nepředbíhejme.

Druhý kilometr, Miřejovický most. Technická památka z roku 1904, která láká četné turisty a občas i filmaře – natáčely se zde například některé scény filmu Hořící keř. I běžný návštěvník vidí, že most není v příliš dobrém stavu, pouze zasvěcení ovšem vědí, jak vážné to opravdu je. Při loňské akci Happening na starém mostě dokonce statik žádal, aby se prodejní stánky neumisťovaly doprostřed mostu, protože vysoká koncentrace lidí by mohla ohrozit jeho statiku. No a teď se přes most přežene v několika vteřinách 130 běžců… Každopádně i letos to most ustál.

1. kilometr

Je zhruba deset minut od startu, právě v této chvíli startuje IVAR Lidový běh, s délkou desetina půlmaratonu – určený tedy pro ty, kteří si na hlavní závod zatím netroufají. Vítězem se letos stal Michal Žambůrek ml. z Nelahozevsi.

Třetí kilometr, alej ve veltruském parku patří k nejpohodovějším částem závodu. Člověk je ještě plný sil, stromy poskytují aspoň občas příjemný stín… Jen ten nekonečný asfalt, ale to už jsou prostě Miřejovice. Rychlá, horká trať, která – pokud vyjde počasí – dává dobrou příležitost k osobákům…

Pátý kilometr, občerstvovačka Všestudy. Občerstvovací stanice s vodou, ionty a houbičkami jsou rozmístěny po trati promyšleně a hojně. Na dvou místech též najdete sprchu, kterou vás pořadatelé ochotně postříkají, což v horkém létě opravdu bodne. Stejně tak je trať dobře značená, akce výborně funguje i v naprostých detailech, pořadatelé za osm uplynulých ročníků dovedli organizaci k dokonalosti.


Sedmý kilometr, Dušníky nad Vltavou. Někde tady mi konečně dochází, že takřka strojové tempo 4:45 minut na kilometr, kterým nás vodič Michal Vítů vede k času 1:40, opravdu neudržím, a skupinku tak postupně nechávám před sebou...

Osmý kilometr. Ve svém voze mne míjí místostarosta Nelahozevsi Josef Kukla. Asi to ale byla jen náhoda, protože v cíli se pak už neukázal. Je škoda, že se ze závodu téměř vytratila tradice účasti starostů či místostarostů okolních obcí, kteří běžcům předávali speciální ceny. Zlom nastal nejspíš v roce 2013, kdy se tehdejší starostka Nové Vsi Jana Uhrová snažila závodu víceméně otevřeně zbavit (reportáž z roku 2013: Nesnesitelné vedro běžce nesklátilo). Ředitel Pepa Burian tehdy předávání starostovských cen s hořkostí zrušil. Nedá se ale říci, že by starostové na závod úplně zanevřeli, obvykle někdo ze samosprávy přijde. Loni si Miřejovice dokonce zaběhl starosta Nelahozevsi Josef Kebrle (reportáž z Miřejovického půlení 2015: Pavel Kantorek, vzor mnohých běžců a host na Miřejovickém půlení 2015), letos ale na startovní listině chyběl.

Začínám se míjet s těmi, kteří už běží zpátky. Toto je asi nejzajímavější část závodu, během chvíle se setkáte se všemi, ať už jsou před vámi nebo za vámi. Vlastimil Flegl, Radek Brunner, Jaroslav Chramosta… v tomto pořadí také nakonec dobíhali (vítězný Flegl s časem 1:16:13) a postavili se na první příčky ve svých věkových kategoriích. (Vklínil se mezi ně pouze Petr Havelka, který v kategorii 40–49 skončil druhý.) Jen kousek za nimi Radka Churaňová, která si pro zlato doběhla letos už popáté (1:26:50), a s menším odstupem Iva Voštinková, vítězka kategorie 40+ (1:39:04).

Lidový běh

I já už jsem konečně v Dědibabech u vysněného kuželu, i když je to trošku psychologická berlička, protože trať zpět vede odklonem okolo veltruského letního kina a obrátka je tak ve skutečnosti už na 9,5. kilometru.

Na 11. kilometru fascinovaně hledím na tři běžkyně (ty mají teď za sebou 8 km). Běží vedle sebe, takřka synchronně, mají barevně sladěné úbory… a tlačí před sebou kočárky, jedna z nich dokonce dvojkočár… Ano, vím že se to dá, už jsem to párkrát viděl a jednou i zkusil, ale 21 km a navíc v tomhle počasí??? Ženy i s dětmi si pak za 3x shodný čas 2:13 zaslouženě přišly pro bronz v soutěži družstev.

DSCF3453
To jsou ony. Tři divoženky s kočáry. Zleva: Alexandra Lesche, Simona Vlašimská, Petra Píchová. Čas 2:13:16.
To jsou ony. Tři divoženky s kočáry. Zleva: Alexandra Lesche, Simona Vlašimská, Petra Píchová. Čas 2:13:16.
A propos – počasí. Miřejovice jsou pověstné tím, že se běhají obvykle v obrovských vedrech (a nebo naopak výjimečně ve velkém dešti – rok 2011). I letos bylo horko, ale nejvyšší teploty lehce pod 30 stupňů byly ještě vcelku snesitelné oproti tomu, co se zde dělo v minulých letech. Do historie se pak navždy zapsal rok 2012, kdy se teploty vyšplhaly až ke třiceti pěti stupňům. Řada běžců tehdy ve druhé půli odpadla, včetně favoritky Radky Churaňové, která závod předčasně ukončila za elektrárnou v Nelahozevsi pouhých 800 metrů před cílem, a to navíc zcela zbytečně, protože její náskok před druhou (a v cíli pak první) Kateřinou Kriegelovou byl tak velký, že by byla bývala vyhrála, i kdyby poslední kilometr došla vycházkovým tempem. (Reportáž z ročníku 2012: Miřejovické půlení: Bronz pro Václava Koláčného z Dynama)

To ale neznamená, že by rok 2016 byl v pohodě. Aspoň já jsem po obrátce začal na sluníčku citelně polevovat a vítal všechny příležitosti k osvěžení. Takže druhá návštěva občerstvovačky v Dědibabech byla jasná, bohužel zhruba desetiletý kluk rozdávající houbičky se zrovna věnoval skupince protiběžců, takže mé naléhavé volání “dej mi houbu!” zaregistroval pozdě… To bylo ve chvíli, kdy jsem si ještě myslel, že zaběhnu slušný čas, takže jsem odmítal byť jen zpomalit a chlapec chtěl zase za každou cenu splnit mé přání… takže mě sprintem doběhl s nacucanou houbičkou v ruce… Tímto mu dodatečně děkuji, i když ve světle dalších kilometrů to bylo stejně na… no na houbu.

DSCF3557
Nina Ardelyan (vpředu), ženská vítězka KOBRAS běžeckého poháru.
Nina Ardelyan (vpředu), ženská vítězka KOBRAS běžeckého poháru.
Na 13. kilometru mě dobíhá Nina Ardelyan, pozdější ženská vítězka KOBRAS běžeckého poháru (série šesti středočeských závodů, které vyvrcholily právě Miřejovickým půlmaratonem). Nevidíme se poprvé – na 5. kilometru jsem ji sebevědomě předbíhal a ještě to nějak trapně komentoval... Právě v kontrastu s jejím výkonem jsem živoucí ukázkou toho, jak se Miřejovický půlmaraton nemá běhat. Přepálený začátek, nesmyslné ambice neodpovídající povaze závodu a aktuálnímu počasí. A pak postupné zpomalování, až někam k hrozivým 5:30 na kilometr… Nina už je tedy zase přede mnou, ještě zhruba kilometr se jí usilovně snažím držet… pohled to není špatný a navíc je zcela legitimní, protože pokud máme kvalifikovaně vybírat nejlepší miřejovické půlky (letos po zásluze vyhráli Dana Jiřičná a Borky Borkovec), tak je snad jasné, že bez prohlížení pozadí běžkyň to asi nepůjde! A kromě toho, ženy to mají stejné. Statistiky jsou neúprosné – téměř 80 procent žen jsou prý zaryté dolňačky a vyběhané mužské pozadí v přiléhavém elastickém balení je pro ně vrcholem estetického zážitku.


Ale zpět k Miřejiovicům. Jak už jsem naznačil, ani motivace ve formě rytmicky se vrtící běžecké sukýnky nakonec nestačí, vedro na rozpálené silnici je silnější. Na 17. kilometru se mi Nina ztrácí na odbočce do hlavní brány veltruského parku a znovu ji spatřím až v cíli. Stejně jako několik dalších žen a mužů, kteří mě ještě stihnou v závěrečných čtyřech kilometrech předběhnout. Jejich pozadí už mě ale nezajímají. Mé myšlenky se teď koncentrují na jediné: důstojně dokončit závod.

20. kilometr

Na občerstvovačce u zámku už na chvíli přecházím do chůze, ten jonťák si prostě vypiju v klidu. Vteřiny naskakují, ale na vteřinách už teď fakt nesejde… Zahazuji kelímek… “To tady děláte teda pěknej bordel!” Udiveně se ohlížím za rozhořčenou babičkou s holí a raději opět vybíhám. Snad jí pořadatelé vysvětlí, že opravdu nenechají v parku válet stovky kelímků a houbiček…

Malé rozptýlení je rychle vystřídáno závěrečnou depkou. U hotelu Libuše za sebou slyším povědomý hlas… zcela klidný, naprosto neodpovídající tomu, že dotyčný má v nohách 19 kilometrů… “Udrž tohle tempo a 1:50 tam máš jako víno…” Dochází mi, kdo to je. Jako první na světě oběhl Island, má tři zápisy v České knize rekordů. Svými výkony dlouhodobě propaguje Sportovní klub vozíčkářů, k nimž ho pojí osobní příběh, dávné poranění páteře, po němž byl málem natrvalo upoután na invalidní vozík… Ultramaratonec René Kujan zde v Miřejovicích letos zastával úlohu vodiče na 1:50. Kdybych se ho držel od začátku, byl by to pro mě úplně jiný závod…

20. kilometr, jsme zpět na Miřejovickém mostě. Tady každoročně hlídkuju s foťákem a cvakám všechny běžce. Letos toto místo zaujal můj nejstarší syn. Křečovitý pokus o úsměv… Konečně vidím, jaké to je. Tady už opravdu není kde brát, ale přesto se spousta běžců dokáže hezky usmát. Ale jo, i já mám radost, že mi do cíle zbývá jen zhruba kilometr a půl.

Závěrečná parodie na sprint… z reproduktorů slyším své jméno, další z mnoha příjemných detailů ukazujících, že vše šlape jak na drátkách. Později zjišťuji, že stačilo dvacet vteřin a mohl jsem mít v kapse Půlčíka – speciální cenu, kterou získá běžec doběhnuvší přesně v polovině výsledkové listiny. Miřejovického půlčíka si letos odnesl Martin Lukeš.

Vyhlášení

Vyhlášení… putovní pohár z rukou legendárního Pavla Kantorka… tombola… vozíčkáři letos od běžců dostali přes 12 tisíc korun. Dalších pět tisíc získali v dražbě ručně vyráběného hrnečku a ještě další tisíce za ručně malovaná trička… Už nevím ani přesně kolik… jako správný mediální partner u sebe nemám ani tužku, abych si číselný údaj zapsal. Snad mi to Pepa Burian pro letošek odpustí.

pdf
Výsledková listina

Běžci z Nelahozevsi

kolacny20
Václav Koláčný (1:26:50)
Václav Koláčný (1:26:50)
simek20
Filip Šimek (1:41:48)
Filip Šimek (1:41:48)
mojzis20
Miloš Mojžiš (1:51:18)
Miloš Mojžiš (1:51:18)
svacha20
Martin Švácha (2:00:21)
Martin Švácha (2:00:21)

Foto: Matyáš Mojžiš

Běh, Miřejovické půlení

Komentáře   

0 #3 Miloš Mojžiš 2016-08-05 21:59
Vidíte, to jsem nějak přehlédl... Strana 2 opravena :-) Děkuji za upozornění.
Citovat
0 #2 Jiří Karas 2016-08-04 13:44
Dobrý den,

díky za krásný článek. Jen bych upozornil, že kategorie jsou MA (18-39), MB (40-49), MC (50+)
Proto prosím o opravu na straně 2. Ještě jednou děkuji, moc pěkně se to čte a vykompenzuje to tu probděnou noc před závodem:-)
Citovat
+2 #1 Filip 2016-08-03 10:28
ahoj Miloši,

taky jsem přepálil, nebylo natrénováno a se zdravotníma problémy. Ale hezký čas.

zatím
Citovat

Přidat komentář


Provozovatelem portálu Nela.cz je Nela Media, z. ú. Nejedná se o oficiální stránky obce. Obsah těchto stránek může být šířen pouze v souladu s licenčními podmínkami.